Gran Canaria Fórum

Skoro na půli cesty mezi Carrizal a Cruce de Arinaga leží další místo našeho putování po východním pobřeží, vesnice Vargas, stejnojmenná pláž, tedy Playa de Vargas a La Florida. Lokalita tak trochu odloučená od civilizace, určitě také z toho důvodu, že sem nevede přímý dálniční sjezd, ale je nutné využít příjezd přes výše zmíněná města a trpět na sérii nesmyslných kruhových objezdů s jedním výjezdem. Ona vlastně „Vargas“ na první pohled není ani moc zajímavá oblast, při pohledu na mapu jen pár osídlení, civilizace v nedohlednu, zato letiště jen co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky. O to více překvapí, že kilometr od pláže jsou dvě satelitní města, kde domy v průměru začínají na třistatisících, samozřejmě v eurech. Kdo by to čekal v zóně, kde za den ve výšce jen pár desítek metrů přeletí klidně i sto letadel.

Při příjezdu na Playa de Vargas nemůžeme minout kemp, naši první zastávku, stačí odbočit z cesty doleva a využít parkoviště, určené pro návštěvníky.

Hned na první pohled je vidět, že se na rozdíl třeba od kempu v Tarajallilo nebo kempu při vjezdu do Arguineguínu se jedná o poměrně moderní a rozsáhlý komplex, poskytující slušné služby.

Vím, že to zní jako klišé, ale každého, jako mě, přesvědčí recepce, obchod (sic zavřený, ale bylo dopoledne), knihovna a počítače s tiskárnami a přístupem na internet, velmi slušné sociální zařízení včetně několika sprch a potom restaurace se salónkem, venkovní terasou, dětským hřištěm či

malým separé pro grilování. Zklamáním tak jsou jedině ceny, které kopírují turistické lokality. Ale zřejmě o zákazníky nouzi nemají, asi díky blízkosti pláže, která je v letních měsících výletním centrem přilehlých měst.

Kemp je určený pro milovníky stanování, ale i pro majitele obytných vozů či klasických karavanů. Vystačit si však budete muset s fotografiemi jenom míst pro stanování, do prostoru kde parkují obytňáky nebo kde jsou chatky, nás bdělá recepční prostě a jednoduše nepustila. Sice se na nás culila a říkala, po zjištění odkud jsme, že zde jsou Češi s obytným vozem, kteří přijeli na tři dny, ale jsou tu už tři měsíce, ale tím její přátelství končilo. Upřímně, asi je to dobře, ani mně by se nelíbilo, kdyby prostor, kde mám stan nebo obytný vůz, byl průchozím dvorem.

A tak jsme se rozloučili, poděkovali za letáčky (měsíc parkování neobydleného karavanu jen za 30 euro) a diskutujíc o tom, jestli se nevyplatí náhodou vyrazit s karavanem na půl roku na Gran Canaria, odkráčeli směr pláž.

Zde mi dovolte udělat malou „neblogovou“ vsuvku, protože mi to jednoduše nedalo si nezjistit nákladovou stránku takové dovolené s obytňákem na Gran Canaria. Cestu Evropou do přístavu v Huelvě nechám stranou, protože každý určitě pojede jinudy a navštíví po cestě jiné lokality. Stejně tak vynechám náklady na pořízení nebo pronájem takového wohnmobilu. Rozhodující nákladovou položkou se tak pro mne stala přeprava trajektem z Huelvy do Las Palmas a pronájem v kempu. Cesta trajektem není nepříjemná, lodě společnosti Armas jsou velmi slušně vybavené a těch 36 hodin se dá strávit v kabině, ale také jen na sedadle, což je levnější varianta. Ono, pokud je hezké počasí, jsou všichni stejně venku u bazénu či baru. Dva dospělí tak za kabinu bez oken a přepravu karavanu zaplatí za cestu tam a zpět rovných 1.670 euro. O co je vyšší cena přepravy, musí být delší pobyt na ostrově, aby se cena trochu rozpustila :-)  Parkování karavanu v kempu stojí 6,50 euro za den, stan vyjde na 5,50 euro na den, elektropřípojka je za 2 eura. Jinak v ceně je volné použití sociálního zařízení s teplou a studenou vodou. V kempu je možné si koupit i stravování. Více informací o cenách ZDE. Takže až někdo z Vás bude přemýšlet, kam na zimu s karavanem, nezapomeňte ke zvažovaným destinacím přidat Gran Canaria. Tak jako to dělá spousta Němců, Francouzů a nebo seveřanů.

Ale zpátky k pláži Vargas. Nesmíte k ní přijít v tak špatný čas (myšleno den, hodina, ale i počasí) jako se to povedlo nám a pak se Vám tam bude určitě líbit. Naši situaci posuďte sami: byl největší příliv, foukalo jako o závod, pobřeží bičovaly vlny , prostě bylo tak „nehezky“, že ven nevylézaly ani ještěrky, natož aby byl vidět písečný pruh na pláži. Prošli jsme kousek pobřeží, konstatovali, že by do takového počasí ani nás nikdo nevyhnal a šli se do auta učesat.

Protože nám vítr na Vargas nepřál, měli jsme dvě možnosti. Vrátit se do kempingu a navázat nit přetrženého rozhovoru s vrchním, který nás seznamoval s tím, jak vypadá na Gran Canaria „caňa“, neboli malé pivo

a nebo obejít kopec a vyrazit v závětří směr La Florida. Tedy tak se jmenuje ta část pobřeží, kde jsou saliny, kde se vyrábí tradiční metodou odpařováním mořské vody sůl, to pro ty, kteří hned mysleli na Ameriku.

Naše cesta vedla asi dva kilometry pěšky po prašné cestě kolem pozůstatků zemědělských farem, rozpadlých přestřešení plantáží, zbytků opěrných zdí, opuštěných polí, prostě byl to dost tristní pohled na zřejmě dříve vzkvétající a živobytí dávající oblast.

A tak jediné, co jsme mohli patřičně omrknout, i když z uctivé vzdálenosti, byla farma chovatele dobytka. Ano, pozorní čtenáři prvního dílu již tuší, že zde jsem uviděl svou první grankanárskou krávu, a to dokonce live!

A pak už stačilo se jen prosmeknout podél stanice na úpravu mořské vody, statečně nevidět bordeauxskou dogu za chatrným plotem a modlit se, že je přivázaná a už už jsme byli opět na pobřeží.

Nádherný pohled na blankytně modré moře s prohánějícími se surfaři nás málem porazil, stejně jako vítr, který na pobřeží opět od severovýchodu foukal. Ale co, chvilka pozorování odvážlivců, něco málo do žaludku a vzhůru na salinu.

Ony (saliny) jsou v té lokalitě vlastně dvě. Jedna menší a jedna větší. Jedna za plotem, druhá za otevřenou bránou. Volba byla jasná, už jen proto, že ta zeď byla asi třímetrová. A tak nás čekala chvilka pozorování, zda u té menší saliny není hejno hlídacích psů a pak hupky šupky k salině.

Sestává asi ze stovky vybetonovaných nádrží, kde se odpařuje mořská voda. To se děje několikrát za sebou, až se v jezírku začnou tvořit krystaly různých velikostí. Opatrným škrabáním se pak sůl sbírá ze dna jezírka a v pytlích se přenáší do skladu, kde dále probíhá její třídění podle velikosti krystalů.

Salin prý dříve, před desítkami let, bylo na Gran Canaria hodně a sůl patřila k důležitým vývozním artiklům. Ale to bývalo ještě v době, kdy na ostrov nevozily low costové aerolinky miliony turistů a pracovní síla chudých ostrovanů byla levná. Dnes udržet při životě takovou salinu a neprodělat na ní, je prý bez vlastního kapitálu a využití vlastních rukou nemožné. Jedna salina (zde na „Floridě“) je údajně ve vlastnictví německé rodiny, která vše na vlastní náklady zrekonstruovala a sůl úspěšně vyváží do spolkové republiky. Další dvě saliny jsou u přístavu v Arinaga, ty jsou prý ve vlastnictví ostrovní vlády. Další se nachází na severu u města Gáldar a patří k nejzajímavějším, jezírka tam nejsou umělá z betonu, ale člověk pro odpařování vody po staletí využíval přírodou vytvořené skalní útvary přímo na pobřeží. Ale o té si povíme víc možná až budeme psát seriál o severním pobřeží :-).

Hasta Luego!

P.S. fotografie jsou jako vždy ve Fotoalbu – Východní pobřeží – Vargas. A nebo přímý LINK.