Gran Canaria Fórum

Už vlastně ani nevím, kdy jsem napsal poslední blog. Tedy ne že bych tady nikam nejezdil, netoulal se, ale na blog prostě musí být ta patřičná pohodová nálada. A klid. A to mi zřejmě oboje tak trochu v posledních dnech, i díky pracovnímu víru, prostě chybělo. Vezměte tedy tento úvod jako malou omluvu a vězte, že udělám vše pro mé polepšení. 

Gran Canaria je ostrov, který mne i po letech dokáže vždy něčím příjemně překvapit. Ať to jsou nádherné hory, přehrady, krásná kanárská architektura malých horských měst nebo, jako tentokrát, pobřeží. Možná si někdo řekne, co se dá vidět na nějakém pobřeží, vždyť to je buď písek, moře, nebo pár skal a moře. Kdo však tak jako já navštívil oblast severně od města Arinaga mi dá za pravdu, že je v této civilizací zapomenuté oblasti s minimálním osídlením vždy co nového objevovat.

K těm už zmíněným skalám, písku, moři, bych přidal ještě balvany, aby obraz místa, kde se setkává moře s pevninou, byl dokonalý. A pak ještě zemědělské a chovatelské farmy (ano! viděl jsem první krávu na Gran Canaria) a nebo také saliny, kde se ručně, tak jako před staletími, odsolováním mořské vody získává jedlá sůl. Samotná oblast, o které hovořím a hovořit ještě v několika dílech budu, se táhne na východě Gran Canaria v délce asi dvaceti kilometrů, od majáku nad městem Arinaga přes letiště Gando až skoro k Jinámaru nedaleko od Las Palmas. Pobřeží je zde značně členité, plné pozůstatků sopečné činnosti, kdy láva, dotékající na pobřeží, po styku s mořem doslova čarovala. Celkově je tato část Gran Canaria méně protkaná cestami a tedy i méně osídlená, než ta severněji nad letištěm Gando.

Náš první výlet začal nedaleko majáku na pobřeží města Arinaga. I když, s ohledem na nález na konci dnešní trasy, by měl spíše začínat u historických, ale již dávno nepoužívaných vápenných pecí na Risco Verde. Zde se žíháním vápence obsahujícího jíl a jiné nečistoty získávalo po několik století hydraulické vápno, důležitý to stavební prvek na Gran Canaria. Pece však byly uzavřeny s rozmachem výroby portlandského cementu a dnes již jen zašlé vícejazyčné tabule připomínají, k čemu tyto prostory, často využívané potápěči pro uschování výbavy (nedaleko Risco Verde jsou krásné podmořské jeskyně), dříve sloužily.

Ale zpátky k majáku … zde končí asfaltová silnice, která však řadě canario nebrání jet dál. Mě láska k technice, které tak často svěřuji svůj život, donutila pokračovat dál pěšky. Necháváme tedy maják za sebou s tím, že se k němu vypravíme někdy jindy, až bude třeba trochu méně foukat a podél La Herradura a utajeného, blíže neidentifikovatelného školního areálu, dojdeme až do oblasti před Punta de La Monja, kde se dá poměrně bez problémů sestoupit k moři.

Jen co trochu sejdeme z cesty, již vidíme první civilizaci, u moře na nevysokých skalách je několik domků, některé jsou zrekonstruované, jiným by asi prospěla větší aktivita jejich majitelů. Všechny ale leží v malé zátoce u krásné, tiché, bohem i civilizací zapomenuté písečné pláže.

Sestupujeme dolů po schodech, které snad zažily dopad letecké pumy, v takovém jsou stavu a již jsme na písku. Nalevo se sluní několik místních, kteří nás s pobavením pozorují. Tak jistě, dva postavičky s batohy, jedna z nich ověšená foťákem, pobíhající po pláži, je pro ně příjemným zpestřením jinak poklidného všedního odpoledne. Konstatujeme, že snad díky výběžku Punta de La Monja je zdejší pláž, jako jedna z mála na východním pobřeží, která má ještě písek. Jen díky přirozené ochraně před vlnami od severovýchodu nedopadla tato pláž jako třeba ta v Tufía nebo Ojos de Garza, kde listopadová a především únorová bouře a mnohametrové vlny vyměnily na plážích písek během pár hodin za kamení.

A tak si sedám v klidu na skálu a dívám se, jak má drahá polovička úspěšně hledá na pobřeží mořské škeble. Málo balvanů na pobřeží předznamenává skoro vždy úspěšný lov a tak překonávám svou přirozenou lenost a vyrážím také dále na sever, kamuflujíc fotografování lávových prstů hledáním škeblí.

Po několika desítkách metrů nám reliéf neumožňuje pokračovat po pobřeží a tak škeble neškeble musíme šplhat po skalách trochu výše. Po dalších pár stech metrech přicházíme do míst, kde se k moři již sejít nedá, tedy dá, ale se značným rizikem. Příboj je velmi prudký, skály se prudce svažují do moře, jen v malých zátokách se hladina občas uklidní.

Strach z vln však evidentně nemá surfař, který brázdí hladinu jen pár metrů od pobřeží, využívajíc silný vítr, ale ani rybáři, kteří si na skalním výběžku obklopeni rozbouřeným mořem zajišťují dnešní stravu.

Počasí se nám začíná kazit, stále více fouká a nárazy větru s námi pěkně cloumají. Snažím se ještě nafotit několik bizarních skalních útvarů, které vytvořila kouzelnice příroda za pomoci rychle stydnoucí lávy, tekoucí do mořských vln.

A nebo také zbytky malých opevnění, kde až do padesátých let minulého století sídlily dělostřelecké baterie, chránící vjezd do přístavu Arinaga. Ale také jakési „bílé vlny", které při bližším ohledání identifikujeme jako rozpadající se vápencová ložiska, sloužící možná jako zdroj surovin pro vápenky v Arinaga, o kterých jsem psal v úvodu. 

Čím více však jdeme směr severní výběžek Punta de La Sal, je focení, ale i chůze skoro nemožná. Doslova a do písmene jsme sprchováni vodní tříští, kterou vítr zvedá z vysokých vln, narážejících do pobřežních skal. Z našeho plánu, dojít až k Punta de las Cuervitos, kde jsou větší zbytky pobřežního opevnění, tak díky počasí zůstává skutečně jen plán. Škoda, ale na místo se jednou určitě vrátíme a projdeme kolem opevnění až na pláž Las Vargas, která je naším příštím cílem v toulkách po východním pobřeží.

Hasta Luego!   

P.S. všechny fotky jsou ve fotoalbu, část Východní pobřeží – severně od Arinaga. LINK.