Čtvrtek 13. srpna 2020
V Euromilionech se zítra ve Španělsku hraje o jackpot ve výši 85 milionů eur. I po odečtení daně, zavedené předchozí pravicovou vládou Mariana Rajoy, se jedná o pěknou sumičku, která určitě zajistí spokojený život. Takový, kdy nikdo, ani výherce a ani jeho příbuzní již nebudou mít žádné starosti. Stačí si vsadit a pak si prostě přijít pro šek a užívat si.
Já vím, tak prosté to není, je to vlastně skoro nicotná šance, že se někomu poštěstí a jackpot „uloupne“. I přes tuto mizivou šanci ale stejně desítky tisíc lidí běží k sázkovým terminálům a sázejí a sázejí, aby si pak aspoň pár hodin žili svůj velký sen, jak přebírají vysněný šek. Naivita, řeknete si, hm možná. Se stejnou naivitou totiž lidé přistupují nejen ke svému životu, ale i k politice španělské vlády. Jak tak poslouchám kolem sebe, mnoho lidí si myslí, že ten strašný „krach“, jak by se teď dal nazvat stav španělské ekonomiky, se vyřeší velmi prostě, až se Ursula von der Leyen v září setká s Pedrem Sánchezem a dá mu šek na 140 miliard euro, že prostě Španělsko vyhraje jackpot a vše bude vyřešeno. Tak jednoduché to ale rozhodně není a nebude, i když se jedná v korunách o mnohabilionový balík.
Ekonomické ukazatele, co přicházejí každý den, nenabízejí Španělsku žádnou naději na oživení ekonomiky, ba naopak, ukazují zničující rozsah krize. Statistiky koronavirové“ epidemie“ nadále plení obraz Španělska jako bezpečné země pro dovolenou, jen za posledních 24 hodin bylo registrováno 2 935 případů koronaviru, což je o 1 245 více, než kolik poskytlo včera ministerstvo zdravotnictví (1 690) a to ještě stále přetrvávají nesoulady v evidování „nemocných“ Katalánců a Madriďanů. Celkový počet případů ve Španělsku již od konce ledna činí 337 334 a denní přírůstky ve výši přes dva tisíce již „nikoho nepřekvapují“. Za tohoto stavu by se v březnu již vyhlašoval výjimečný stav, nyní je premiér na dovolené a všichni se usmívají, včetně ředitele Centra pro koordinaci zdravotních záznamů a mimořádných událostí, španělského Prymuly Fernando Simóna.
K tomu všeobecná euforie nad evropskou dohodou o rekonstrukci nabízí falešný pocit, který neodpovídá realitě toho, co skutečně přijde. Mnoho lidí si skutečně myslí, že Ursula von der Leyen se v září setká s Pedroem Sánchezem, dá mu šek na 140 miliard eur, pak bude následovat pár fotek, pevných stisků rukou a vše bude vyřešeno, „dluhový mejdan“ posledních dvaceti let bude moci pokračovat. Nic není ale dále od reality. Není pochyb o tom, že červencová dohoda je výhodná pro španělské zájmy, ale on to nebude okamžitý převod celé částky, navíc nedostatečné. Částky, která i když je nepředstavitelně vysoká, tak v reálu a při jejím rozpuštění naplánovaném Evropou až na tři roky, (bohužel) pro Španělsko nic neřeší. K celé situaci Španělska je třeba dodat, že hloubka krize je tak extrémní, že zdroje slíbené unií jsou zcela nedostatečné a že tyto prostředky nepokryjí ani pětinu dluhu, který Španělsko vygenerovalo ještě dávno před koronavirovou krizí. Natož aby pokryly ten, který vzniká nyní.
Podívejme se trochu na čísla, jak Španělsko hospodaří. Na začátku předchozí krize, na konci roku 2007, činil podíl veřejného dluhu na HDP 35,8% a ve finančním vyjádření byl ve výši 383 789 milionů EUR. Na konci roku 2011 dosáhl podíl dluhu na HDP 69,9%, což bylo 743 530 milionů eur. Tehdy vládli socialisté a země se zadlužovala částkou skoro 100 miliard ročně. Po nich nastoupila do paláce Moncloa pravicová vláda Lidové strany (Partido Popular), ale trend se změnit nepodařilo. Podíl veřejného dluhu na HDP činil v roce 2017 již 95,5%, tedy celkem 1 459 977 milionů eur (jeden a půl bilionu) a nyní již překročil 100%. Z trendu zadlužování logicky plyne, že i přes oživení ekonomiky, snížení nezaměstnanosti a i přes pro veřejnost velmi citelné škrty se dluh každý rok zvyšoval právě o stále stejných 100 miliard eur. Prostě Španělsko si na své náklady nevydělá a na jejich pokrytí si musí stále půjčovat. Vlády, ať socialistické nebo pravicové, neměly odvahu provést reformu penzí, zjednodušit pracovní trh a realizovat systém, který by donutil lidi více pracovat. Namísto toho se jen rozdávalo a rozdávalo, hlasy voličů byly cennější než zdravý ekonomický rozum. Ale znáte to, kdo by si sedl jako předseda vlády před televizní kameru a řekl: „Milí spoluobčané, mnoho let jsme hospodařili špatně a nyní je nutné začít šetřit a přistoupit k razantním reformám penzí a sociálních dávek.“ Takový politický sebevrah se ještě nenarodil. Nikde. A tak dluhový španělský mejdan pokračuje, teď aktuálně za evropské peníze, za peníze těch úspěšnějších a rozumnějších, kteří je ušetřili na svých občanech, penzistech, malých dětech, rodinách, investicích do infrastruktury.
Španělsko je aktuálně konfrontováno s nejzávažnější krizi od poválečného období a všichni rozumní lidé vidí, že se země více a více noří do éry velkých ekonomických turbulencí a sociálních nejistot. V této době se dluh již nezvyšuje jen o „pouhých“ 100 miliard eur ročně, ale ekonomové predikují, že se jeho roční přírůstek může až ztrojnásobit a hravě již příští rok přesáhnout 150% HDP. I pouhým laickým pohledem je tedy jasné, že 140 evropských miliard z červencového summitu nemůže situaci řešit, jedná se jen o oddálení nevyhnutelného krachu. Protože na financování nákladného sociálního systému Španělska a jeho nevýkonné ekonomiky prostě Německo ani celá Evropa nemá.
Evropa to cítí a určitě se bude snažit zachránit, co se dá, přeci jen, je ohroženo i „euro“. Ekonomické oživení nepřijde tak rychle, jak se očekávalo a tak si Brusel již pomalu „zametá“ cestičku pro změnu červencové dohody. I když vše již možná začalo v březnu, kdy se Brusel rozhodl poprvé v historii Paktu o stabilitě a růstu aktivovat tzv. „Únikovou doložku“, díky níž jsou evropské země zcela osvobozeny od povinnosti dodržovat předpisy pro kontrolu schodku veřejných financí (3% HDP), s bohulibým cílem bojovat proti ekonomickým škodám způsobeným pandemií koronaviru. Španělsku pak navíc Brusel potichu plánuje vystavit carte blanche, aby premiér Sánchez nemusel v roce 2021 zavést přísné škrty, aby získal nárok na slíbených 140 miliard pomoci. K těm by se mělo Španělsko vrátit až při sestavování rozpočtu na rok 2022. Další postup pak před pár dny avizoval viceprezident Evropské komise Valdis Dombrovskis britským novinám „Financial Times“ slovy, že Evropská komise rozšíří výjimku z Paktu zřejmě i v příštím roce. To v praxi pro Španělsko znamená, že nebude muset předložit Bruselu plán sociálních škrtů ani pro rozpočet roku 2022.To je ale v rozporu s červencovou dohodou šéfů evropských států, což může být problém, tedy pokud se najde odvážlivec a upozorní na něj.
Podle Dombrovskise sice ještě nebylo učiněno formální rozhodnutí, prý na podzim bude nutné provést novou analýzu situace. Přesto se ekonomický viceprezident - známý tím, že podporuje restriktivnější rozpočtová pravidla - domnívá, že tento požadavek bude předložen šéfům evropských států na podzimním summitu.
To vše je samozřejmě voda na „Sánchézův mlýn“. Povinnost zaslat do Bruselu do 15. října Evropské komisi plán projektů a reforem, aby byly uvolněny finanční prostředky ve výši 140 miliard eur, zřejmě padne a tak již může do rozpočtu počítat s tím, že finanční prostředky dorazí začátkem roku 2021 a 70% ze 140 miliard bude moci využít právě v roce 2021. V porovnání s tím, jak rychle se Španělsko zadlužuje, jsou to samozřejmě drobné a ve skutečnosti zcela nic neřeší, ale svůj význam mají.
Socialistický předseda španělské vlády Pedro Sánchez si totiž poměrně nedávno vyhradil osobně rozhodovat o rozdělení miliard eur, které Evropská unie přidělí Španělsku na reaktivaci ekonomiky. Plán utracení evropských peněz, který nastínil Pedro Sánchez, zahrnuje zřízení meziresortní komise, které bude předsedat on osobně, aby „se vedení fondu pro obnovu“ odpovídalo výhradně jemu. Sánchez to oznámil prezidentům autonomních společenství na zasedání v Rioja a žádnou diskuzi na toto téma nepřipustil. Možná (si) právě tím zajistil ten „euromilionový šek“. Teď už mu jen zbývá se zbavit dotěrného koaličního partnera Podemos, sužovaného aférou o nelegálním financování, které jak přes kopírák připomíná "kauzu Gürtel" a financování pravicových lidovců, a dovládnout ještě alespoň rok. Pak už totiž rozdělovat (nebo odklánět? o financování žádné z politických stran a to nejen ve Španělsku, nemám žádné pochyby) zřejmě nebude co, a poslední jen zhasne. Pak se totiž budou muset aplikovat zásadní reformy a škrty a to se do paláce Moncloa nikdo hlavním vchodem nepohrne.
Hezký den!
