Gran Canaria Fórum

Španělsko nezadržitelně směřuje k rozpadu. Nejhorší na tom není to, že jsem to už několikrát předvídal, ale to, že se to stane a že je to většině úplně jedno.

Španělsko zažívá věci v historii nevídané. Nejhorší hospodářskou krizi v dějinách díky „epidemii“ koronaviru, posilování vlivu separatistů na chod španělské vlády a první koaliční vládu v historii, navíc socialistů s komunisty, kteří jsou v těsném i finančním spojení s venezuelským lídrem a největším jihoamerickým drogovým bossem Madurem. Kdo se trochu orientuje tak ví, že je to doslova ďábelský koktejl.

V koaliční vládě je zpravidla „vedoucí“ ta strana, která získala nejvíce hlasů voličů, ta má také více ministrů a skoro vždy předsedu vlády. Koaliční partnerství je ale sud s prachem, na kterém sedí tou větší polovinou „pozadí“ právě ta silnější z koaličních stran a ta také nese riziko neúspěchu „koaličního projektu“. Ten menší partner se tváří, že se ho skoro nic z neúspěchů netýká a hlásí se jen k těm pozitivním zprávám. Navíc se plně soustředí na mydlení schodů většímu vládnímu bráchovi nebo mu aspoň každou minutu okopává kotníky. Aneb kdo by neznal nesmrtelnou hlášku českého prezidenta Zemana: „První stupeň nepřítel, druhý stupeň úhlavní nepřítel, třetí stupeň koaliční partner.“

Jak jsem psal, ve Španělsku je to první koaliční vláda v historii, dříve kdokoli vyhrál volby, měl dostatečnou většinu a v případě potřeby si našel jednu z malých „španělských stran“, třeba kanárskou CC nebo Cuidadanos. Jediná věc byla, že vládnoucí strana (lidovci anebo socialisté), musela za podporu několika hlasů zaplatit, ale vždy to bylo transparentně a vždy se to týkalo jen hlasování o rozpočtu, protože když se porcuje medvěd, tak je ta jednota lovců vždy prostě tak nějak velice složitá.

Nikdo ale nikdy nevyužil pro prosazení zákonu o rozpočtu hlasy nacionalistických stran, ať už to byli socialisté (PSOE) nebo lidovci (PP). Nikdo nikdy nechtěl otevřít tu „Pandořinu skříňku“, protože chápal, že opřít se o separatisty by vždy kromě peněz znamenalo oslabit španělský stát a upevnit základy budoucí nezávislosti Katalánska a Baskicka. Nemyslím si totiž, že je někdo tak naivní, aby věřil, že tyto separatisty uklidní anebo jejich problém vyřeší ústupky, byť sebelepšími a podpořenými finanční úlitbou. Španělsko bylo vždy od přechodu k demokracii od totalitního režimu generála Franca vystaveno procesu permanentního napětí. Vlastně se jen po smrti Franca vrátilo po dlouhé skoro 40 leté přestávce totéž, co se dělo za druhé republiky a co vlastně i vedlo nakonec k občanské válce. Separatismus.

Separatismus nelze „vykoupit“, se separatisty lze jen jednat o co nejvíce ideálu se blížící variantě soužití. A za každou cenu se vyvarovat násilností. Jistě, již nejsou léta občanské války, řekne životní optimista, ale politici by neměli upadat do omylu, že násilí (z kterékoliv strany) je jednou provždy vymýceno, že neexistuje. Ba naopak, jen skrytě doutná a projevit se může kdykoliv a velice moderními formami, vždyť to není ani deset let od posledního atentátu baskické ETA.

Každý ví, co se stalo v Katalánsku po vyhlášení republiky v 30. letech minulého století, kdy se revoluce začala prát s další revolucí a všichni navzájem se předháněli, kdo je více „katalánský“. Katastrofa, která následovala a která skončila tragickou smrtí duchovního revolučního vůdce Companyse, by měla být mementem pro všechny „Puigdemonty“ v jejich cestě za mocí. A dlužno podotknout, že dodnes není v Katalánsku nikdo schopen nejen že rozumně objasnit důvody všech spáchaných činů, všemi stranami konfliktů, natož pak přivést po 80 letech jejich potomky k rozumu.

Poměrně podobné je to i s baskickou snahu o nezávislost v moderních dějinách. I Baskové mají na svědomí tolik hříchů (ETA) včetně vlastních zrad a omylů, že je velice těžké se v jejich vztahu ke Španělsku vyznat. Počínaje zradou vůdců PNV, kteří se paktem Santoña dne 24. srpna 1937 vzdali italským jednotkám ve službách Franca. Baskický nadějný boj o nezávislost tak zahynul v důsledku nemožnosti soužití dvou radikálně odlišných částí, jedné nacionalistické, konzervativní a katolické povahy ve vedení PNV a druhé složené ze stoupenců levice a anarchistů, z nichž mnozí byli účastníky revoluce v roce 1934. Mezi nimi nebyl žádný vztah, porozumění a proto snahy o udržení baskické nezávislosti v rámci občanské války, i přes podporu Francie, musely zákonitě selhat.

Ale dost exkurzů do minulosti. Politici napříč spektrem, tedy nejen separatisté, se nepoučili z Druhé republiky a občanské války, ale ani z toho, co se stalo od přechodu od diktatury generála Franca do současnosti. Nacionalisty nelze vyhubit, jako si myslel Franco, ale ani s nimi jednat o spolupráci, jako si teď myslí socialistický (PSOE) premiér Sánchez. Nacionalista je vždy nezávislý a jediné, co čeká, je první příležitost přestat být závislým a stát se nezávislým. Současným problémem Španělska však není existence nacionalistů, ta tady je po staletí od doby království Kastilie a Aragonie, aktuálním problémem je existence vládního koaličního partnera, komunistické strany Podemos a jejího šéfa Iglesiase, který se snaží zajistit, aby aktuální španělská socialisticko-komunistická vláda měla trvalou podporu katalánských a baskických nacionalistů. Samozřejmě a logicky jen do doby zániku Španělska, o což Iglesiasovi primárně jde. Stejně jako jeho partnerům.

Je zajímavé sledovat, jak ve své současné revoluční strategii levičáci z Podemos neuplatňují tradiční komunistický centralismus a snaží se hrát na strunu „nezávislosti“. I když si myslím, že pokud „podemité“ v čele s Iglesiasem dotáhnou své dílo do konce a dosáhnou rozvratu Španělska, dopadne to ve finále jako po ruské bolševické revoluci. Samostatné „nacionalistické republiky“ budou pouhými loutkami ve službách Komunistické strany Španělska, tedy Podemos, vládnoucí ve zbytku „Španělska“. Protože bez souhlasu nástupnického státu bývalého Španělského království, které bude členem EU, se do elitní dotační skupiny nové samostatné státy nedostanou.

Základní filosofií novodobých „republikánů“ stávající vládní koalice je likvidace konstituční monarchie v čele s Felipe VI, přesně tak, jako to bylo na začátku XX. století s Alfonsem XIII. Dnes se už nebojuje partyzánským způsobem, dnes se využívají pro likvidaci „krále“ sociální sítě a věřte, že Iglesias a jeho lidé z Podemos to zvládají na "jedničku" a ve svém cíli zničit jej bezpochyby vytrvají. Před sto lety dosáhli antimonarchisté vyhlášení Druhé republiky a zneužili přitom protagonistu monarchie Alfonse XIII Nicetu Alcalá-Zamoru (viz jeho slavný projev proti monarchii v divadle Apollo ve Valencii), tak jako dnes zneužijí socialistického premiéra Pedra Sáncheze. A ten se stane, stejně jako jeho dějinný předchůdce Zamora, prvním prezidentem „nového“ Španělska. A stejně jako Alcalá-Zamora i bude po „dosloužení“ z funkce prezidenta, a kvůli nepotřebnosti, pod záminkou nějakého ústavního přehmatu potupně odvolán.

Vím, mnozí z vás si myslí, že to, jak to tehdy bylo, se nemůže již nikdy opakovat, minimálně proto, že nyní jsme v Evropské unii.

Věřte ale, že komunisté vždy chtějí dosáhnout svého a vše ovládat a to je to něco, v čem se shodují s jinými autoritářskými skupinami, jako jsou fašisté, národní socialisté, radikální islamisté nebo vůdci vojenských pučistických režimů. Je to nejmocnější hnutí stvořené k přeměně společnosti, již od počátků 20. století dodnes a ve svém konání jsou dokonalí. A zapomeňte, že skončilo „sametovou“ revolucí a převraty v dalších zemích socialistického bloku, ty si naopak jen připravilo a využilo a je v našem životě nadále. 

Jistě, začátkem XX. století, stejně jako dnes, nebylo těžké najít právníky, kteří by se věnovali alternativnímu výkladu práva a kteří by dokázali nalézt ústavní cesty ke změně režimu a nepřipustit ta největší zvěrstva, ale tehdy byla jiná doba, prostě k „válce“ nikdy nebylo daleko. Dnes je sice jiná doba, ale komunistická ideologie, která byla pro vznik a existenci Druhé republiky katastrofou a hlavní příčinou její porážky v občanské válce, je tady stále. Stále si dějiny pamatují ty katastrofy v podání sovětských „politických“ poradců, jejich hrozné spáchané zločiny nebo genocidní improvizace „generálů“ z lidu ve vedení divizí a smíšených republikánských brigád. Pro spravedlnost a pravdivou paměť historie je nutné si pamatovat ale nejen jejich zvěrstva, ale připomínat si i krutost vojáků diktatury Francisca Franca. Tehdy, za Druhé republiky a následně v průběhu Občanské španělské války, totiž neexistovala spravedlnost založená na ústavní zákonnosti, ale pouze spravedlnost republikánská nebo monarchistická.

Nyní jsou levicové síly chytřejší a jdou „k věci“ ústavní cestou, cestou voleb a španělského parlamentu. Jaký jiný důkaz chceme najít na slabost demokracie, než že je zneužitelná legální cestou jejími nepřáteli. Nevěříte?

Podívejte se na Arnalda Otegiho, dříve teroristy nyní politika, současného generálního koordinátora baskické separatistické strany Euskal Herria Bildu. V mládí byl členem  teroristického gangu ETA, později z organizace odešel. Nyní se stal poslancem španělského Parlamentu, získal dostatečnou politickou sílu a  ví, že je silný. Už nepotřebuje po svém boku ozbrojené kolegy s bombami, aby vnutil svou vůli ostatním. Nyní je váha poslanců EH Bildu ve španělském Parlamentu dostatečná. Vědom si vlivu, na kterém závisí vláda Španělska, zejména nyní, když se jedná o rozpočtu na rok 2021, od kterého závisí existence vlády, nedávno ještě neskrýval, že zájem jeho dohod s PSOE a Podemos není žádný jiný než „svrhnout stávající režim.“

Muž, který byl odsouzen na několik let vězení za únos Luise Abituy v roce 1979 a za pokus o obnovení ilegální organizace Batasuny v roce 2009, později svá slova mírnil a již nebyl tak otevřený jako před několika dny generální tajemník baskické strany Sortu, Arkaitz Rodriguez, který uvedl, že „jedeme do Madridu definitivně svrhnout režim.“ Nyní, když komunista, místopředseda španělské vlády, Pablo Iglesias zahrnul Otegiho do „vládního vedení“, Otegi byl trochu „mírnější“: „Jedeme do Kongresu a Senátu, abychom zastavili fašistickou pravici a otevřeli možnosti pro demokratizaci státu.“ Jako by politický režim ve Španělsku nebyl demokratický již od schválení ústavy z roku 1978, kdy byl Otegi teroristou v ETA na plný úvazek.

Otegi se nechal dále slyšet, jak se celá přeměna politické scény od roku 2018 vyvíjela a možná vědomě prozradil (k údivu socialistů), že vše bylo mezi socialisty a komunisty na straně jedné a separatisty na straně druhé dávno domluveno. Vůdce EH Bildu, pohrobků teroristické ETA, který řídí politický projekt tohoto teroristického gangu, nyní říká:  „Jsme součástí bloku, který odstranil PP (Partido Popular) ze španělské vlády. Byli jsme součástí bloku v návrhu na vyslovení nedůvěry vlády lidovců (PP), byli jsme v bloku, který umožnil inauguraci (socialisty) Sáncheze, a byli jsme v bloku, který umožňuje vládnout koaliční vládě (komunistické) Podemos a (socialistické) PSOE.“ 

Jinými slovy, všechny politické změny, ke kterým ve Španělsku došlo (upozorňuji, že za tichého souhlasu Evropské unie a komisařky Věry Jourové) za poslední rok a půl, proběhly v důsledku spolupráce socialistů a komunistů s politickými dědici teroristického gangu baskické ETA. 

Arnaldo Otegi to vše samozřejmě nedělá zadarmo, podpora „španělské“ vládě za schválení státního rozpočtu něco stojí. Přesto má však Otegi jasno: „Španělsko musí být rozbité“.

A jakou že cenu španělská vláda za podporu při schválení státního rozpočtu, který stojí v cestě k získání evropského „dárku“ ve výši 144 miliard eur, bude platit? Jsou to vězni teroru ETA resp. jejich propuštění anebo zmírnění trestů. Otegi přirozeně popřel, že by hlasování ve prospěch rozpočtu přímo souviselo s propouštěním vězňů ETA. Skutečnost je ale taková, že od doby, kdy Pedro Sánchez v roce 2018 dorazil do vládního paláce v Moncloa, tak 98 členů ETA bylo přemístěno do věznic poblíž Baskicka. Mnozí z nich rovněž obdrželi právo, které jim umožňuje flexibilnější pobyt ve vězení a za určitých okolností jim omezeně umožňuje dostat se z vězení. Někteří již dokonce byli předčasně propuštěni. Upozorňuji, že se jedná o odsouzené teroristy, z nichž velká část má na svědomí účast při mnoha vraždách ETA.

Milost je zákonnou součástí španělského práva, měla by však brát v potaz nejen zájem vládní levicové koalice PSOE a Podemos o podporu Bildu pro rozpočet, ale také oběti těchto teroristických činů. Protože, pokud není splněno kritérium pokání, není možné odpouštět. A bez odpuštění nemůže být smír. Nikdy. A proto se Španělsko bohužel rozpadne. 

Hezký den. Karel