Gran Canaria Fórum

Jako malý kluk jsem velice rád jezdil na prázdniny k babi a dědovi a vždy se po cestě těšil na malé žluté prasátko. Bylo z porcelánu, koukalo se na svět z levé prosklené skříňky babiččiny kuchyňské kredence a já si do něj po celou dobu prázdnin střádal halíře, které mi děda dával za moji usilovnou pomoc, tu na zahradě, tu v domu. Jak jsem tak chodil s malou konévkou, zaléval, okopával, nebo pomáhal luxovat tím, že jsem na vysavači seděl, tak jsem si vydělával své první penízky. Děda, ač sám měli s babičkou po měnové reformě moc hluboko do kapsy, mě velice přísně vedl k tomu, abych si uvědomil nejen, že bez práce nejsou koláče, ale také abych poznal, jaká je skutečná hodnota peněz, těch vydělaných, zasloužených. A tak jsem každý den pomáhal a pomáhal a těšil se, co si za vydělané penízky koupím. Jaká to pak byla na konci prázdnin radost, když jsem mohl vepříka odspodu „odšpuntovat“ a své halíře si spočítat. O tom, jak potom chutnala ta vysněná rakvička se šlehačkou u pana cukráře Peterky, který měl tu čest, že mohl být zaměstnán ve své znárodněné cukrárně, snad ani nemusím povídat. Chodil jsem kolem cukrárny každou neděli, když jsem čekal na babičku před kostelem a skoro pokaždé ji i dědu prosil, ať mi půjčí padesátník, že ho pak z prasátka vrátím. Pokud by se tak stalo, všechny těžce vydělané peníze bych musel po „rozbití“ prasátka zase vrátit. On se na mě děda stejně mračil, když jsem si rakvičku kupoval na konci prázdnin, říkal, že vydělané peníze se musí utrácet za smysluplné věci a ne je promlsat, ale dnes vím, že to bylo jen na oko, ten malý hřích mi moc přál. Jak jsem mu ale nejen dnes, ale po celý život byl vděčný, že mě naučil znát hodnotu peněz, snad nemusím nikomu ani říkat.

Určitě se ale budete ptát, proč to všechno píši, takové nostalgické příběhy z dětství má bezpochyby každý z nás. Chtěl jsem trochu navodit situaci k tomu, že současný španělský premiér takového dědečka zřejmě neměl, ani členové jeho vlády, zejména ti, kteří rozhodují o finančně nejdůležitějších kapitolách rozpočtu. Jinak by si totiž museli být vědomi, že žádné prasátko není bezedné a že pokud si na „rakvičku“ půjčí, tak jim po rozbití prasátka již nic nezbude. Celá tato krásná země se doslova a do písmene řítí do propasti, i ekonomický analfabet musí poznat, že rubikon byl již překročen a nyní jde jen o to, jaké budou následky toho pádu. K té velmi zapeklité situaci samozřejmě přispívá i chaos, způsobený „pandemií“, která svírá celou zemi a působí obrovské ekonomické ztráty a v neposlední řadě i hluboká politická krize, kdy se španělská vláda v parlamentu opírá o hlasy separatistů, kteří mají za cíl zánik Španělska.

Španělská vláda má evidentní problémy, veřejný dluh ve Španělsku vzrostl ve druhém čtvrtletí roku 2020 o 65 744 milionů eur a činí již astronomických 1 289 905 milionů. Toto číslo znamená, že dluh ve Španělsku dosáhl 110,05% HDP, zatímco v předchozím čtvrtletí, prvním čtvrtletí roku 2020, činil 98,9%. Od ledna do června letošního roku vzrostl dluh dokonce o závratných 94,2 miliardy eur. Situace je o to vážnější, že z 90 miliard eur nového dluhu, krytého vydanými státními pokladničními poukázkami a dluhopisy, většinu odkoupily (více než 83 miliard) španělské banky, včetně té centrální, která utratila 48 miliard, protože zahraniční investoři neměli příliš zájem. 

Pokud dále porovnáme dluh ve Španělsku ve druhém čtvrtletí 2020 s dluhem ve stejném čtvrtletí roku 2019, vidíme, že meziročně se dluh země zvýšil o 82 473 milionů eur a stejně závratně poskočil i dluh přepočítaný na jednoho obyvatele. Ve druhém čtvrtletí roku 2020 činil 27 253 EUR na jednoho obyvatele této 49 milionové země. V prvním čtvrtletí roku 2020 to bylo 25 864 eur, za tři měsíce, od dubna do června, tak došlo ke zvýšení dluhu na obyvatele o 1 389 eur.

Tím však výčet španělských rekordů nekončí. Španělsko, jak je vidět na světovém žebříčku veřejného dluhu, patří mezi TOP 10 zemí s největším dluhem na světě. Samozřejmě ne v celkovém finančním objemu dluhu, ale v jeho poměru vůči HDP. Na premianty, jako jsou USA, Japonsko či Čína, sice Madrid ještě nemá, ale srdnatě bojuje o místo v první světové pětce s Itálií či Francií. Ve vší úctě vůči schopnostem španělské ekonomiky, ti ostatní jsou ale v jiné kategorii výkonnosti, snad jen italské hospodářství by s tím španělským sneslo přirovnání.

Přes vše výše uvedené se však na „španělském Titaniku“ podává jeden opulentní oběd za druhým (nepodmíněný minimální příjem, zvýšení minimální mzdy, například) a všude se tancuje. To, že zásobování této hostiny začíná váznout, se raději zamlčuje, stejně tak i to, že bitva o rozpočet, která nesmiřitelně rozděluje parlament, se odsune zřejmě na únor. A to téměř s jistotou způsobí, že první tranše v červenci sjednané evropské podpory na „potřebné“ zelené projekty se notně opozdí. Jisté rozpočtové napětí přiznal už při jednáních o prodloužení kurzarbeitu (ERTE) v tomto týdnu ministr sociálních věcí José Luis Escrivá, který se vyjádřil, že není možné, aby ERTE bylo "kávou pro všechny" a je nutné být skromnější. V pozadí podle ministra leží ekonomická situace státu a jistá rozpočtová omezení. Španělský ministr současně také přiznal, že zákon o "minimálním nepodmíněném příjmu", který byl volebním tahákem číslo jedna budoucí socialisticko-komunistické vlády, nefunguje tak hladce, jak si mnozí lidé představovali. Dosud bylo uznáno asi 90 tisíc z jednoho milionu registrovaných žádostí. Ministr předpokládá, že na konci října bude schváleno asi 180 tisíc žádostí. Ani to však zřejmě neuspokojují zklamané voliče, kteří si od nové podpory slibovali velká hejna pečených holubů ve svém blízkém okolí. S jistotou to však naznačuje fakt, že státní pokladna začíná mít vážné problémy a jedním z projevů je i odmítání žádostí o sociální podporu z administrativních příčin.

Vlastně se španělským finančním problémům moc nedivím. Úspory, ke kterým vyzývá i jinak poměrně socialistický Brusel (škrty v penzijním systému, zmrazení mezd ve státním sektoru a další) se nekonají, to je příliš výbušné téma, zato náklady hlavně kvůli Covidu stále stoupají. Jen Kanárské ostrovy stojí díky covidové krizi Španělsko měsíčně v průměru kolem 350 milionů eur stálých plateb, nad rámec rozpočtových povinností španělského státu, což je 6,8% z celostátního „koláče“ covidových vícenákladů, celkem Španělsko stojí pandemie kolem 5 miliard eur měsíčně. Podle údajů ministerstva pro místní rozvoj jen v červenci 2020 dostalo „nějakou“ státní pomoc na Kanárských ostrovech téměř 422 000 lidí a celkem 353 093 zaměstnanců a 68 630 osob samostatně výdělečně činných na Kanárských ostrovech je „chráněno“ opatřeními podpory týkajícími se COVID-19, různou formou půjček, plateb, ERTE.

Jen na krátkodobých půjčkách kanárským živnostníkům rozdala španělská vláda od dubna 172 milionů eur. Kromě toho Madrid vyplatil Kanárským ostrovům z mimořádného sociálního fondu 14,1 milionu eur. Účelem fondu je minimalizovat dopady pandemie na chod sociálních služeb. Kromě toho byl vyplacen příspěvek na stravu ve výši 1,3 milionu eur, který sloužil jako podpora pro 8 422 rodin a 10 613 nezletilých na Kanárských ostrovech. Dalších 245 milionů eur získaly Kanárské ostrovy ze zdravotního fondu.

Ale tím tok peněz na „kanáry“, jednu z 19 autonomních oblastí či měst, oblast, kde žijí jen 4% španělské populace, rozhodně nekončí. Do 15. července 2020 bylo na Kanárských ostrovech uzavřeno celkem 30 550 půjček ICO, společnostem a osobám samostatně výdělečně činným bylo v jejich rámci vyplaceno celkem 3,222 miliardy eur. To umožnilo přežít 21 720 firmám. Stát se za tyto půjčky zaručil ve výši 2,469 miliardy eur. Tato částka se rovná 3% z celkové částky podobných záruk ve Španělsku, španělský stát se tedy podnikatelům zaručil celkovou částkou 82,3 miliardy eur. Jedná se o půjčky, které musí tyto společnosti splácet a při jejich poskytování se počítalo, že se začnou splácet od října. V létě se ale předpokládalo, že se ekonomika od podzimu postupně nastartuje a vrátí na do růstové fáze. Zdá se však, že Covid je jiného názoru a pokud se kanárská ekonomika přes zimu nerozjede, začne být s ohledem na stav španělské ekonomiky situace mimořádně kritická.

Další výdaje, které španělskou pokladnu čekají v brzké době, jsou výplaty ze speciálního fondu COVID-19. Ten sice přinese Kanárským ostrovům z první tranše 158,9 milionů eur, zato však zatíží španělský rozpočet dalšími 6 miliardami eur. Následovat pak budou další tranše v celkové výši 3 miliardy eur, 2 miliardy a nakonec 5 miliard eur, celkem tedy stát rozdá na zahlazení následků epidemie Covid-19 jen v tomto programu 16 miliard eur. Tyto peníze nemusí být autonomními oblastmi splaceny a slouží na podporu ekonomiky, školství, dopravy, či zdravotnictví, ta poslední pak má kompenzovat daňové výpadky. Španělská vláda ale rozdává dál, jen například na financování regionálních správ chce letos vydat rekordní částku 115 887 milionů, což je o 7,3% více (+7,9 miliard eur) než v roce 2019. 

To vše ve stavu rozpočtového provizoria, protože Španělsko již třetí rok po sobě nemá parlamentem schválený rozpočet. To vše za stavu, kdy státní dluh se nyní měsíčně zvyšuje v průměru o 15 miliard eur. To vše za stavu, kdy vláda registruje daňové výpadky ve výši 30% očekávaných daňových příjmů. To vše za stavu, kdy nevratná půjčka EU, schválená v červenci šéfy všech států Unie, je nejen s největší pravděpodobností odsunuta na příští jaro, ale neobsahuje žádné finanční prostředky, které se mohou použít k přímým úhradám, jinými slovy, má sloužit výhradně na (většinou zelené) investice.

A v neposlední ředě za stavu, kdy ještě stále (pevně doufám) platí pravidlo, že dluhy se mají splácet. Jak si však Španělsko vrácení půjčených bilionů představuje, jsem se nikde nedočetl, ale možná se španělská vláda řídí názorem Jiřího Paroubka a věc pokládá za vyřízenou anebo má každý člen vlády někde schované moje "žluté prasátko".

Teď ale vážně. Upřímně, ze stávající finanční situace Španělska nevidím východisko, tím myslím reálné řešení stavu, podle mého směřuje Španělsko k řeckému scénáři. I kdyby se totiž mávnutím kouzelného proutku během pár měsíců podařilo překonat „covidové běsnění“, jsem přesvědčený, že rozjezd ekonomiky, nejen té španělské, bude trvat několik let. Několik let, kdy se bude veřejný dluh Španělska stále jen zvyšovat, stejně jako tomu bylo předchozích 30 let, spíše ale více dramaticky. Situaci nevyřeší ani transporty peněz po Evropě přes mezistanici v Bruselu, jednak proto, že díky zelenému údělu a Covidu se brzy zadrhnou i ty dosud výkonné ekonomiky, které nyní ty jižní nevýkonné financují, ale hlavně proto, že jsou to povětšinou jen půjčky, které se zase musí vrátit. A pokud náhodou by se vracet nemusely, tak jejich směrování do „zelených“ kapitol ekonomiku podpoří jen krátkodobě, v dlouhodobém hledisku ji spíše učiní méně efektivní z důvodu vyšších budoucích nákladů. Řešením není ani částečné odpuštění dluhů, jako se tomu stalo v případě Řecka, protože španělská ekonomika je prodělečná od pádu diktatury v roce 1975.

Že by si stávající stav španělská vláda neuvědomovala, tomu nevěřím, spíše naopak, myslím, že si to uvědomuje až moc dobře, zejména její ultralevicová část Podemos, a ví, že její čas se velmi rychle krátí. Voliči těžce snášejí stávající krizi a omezení, natož ta která je brzy čekají, o to hůře budou snášet všechna úsporná opatření, která budou nevyhnutelně následovat, ať se jedná o nezbytnou penzijní reformu, sociální škrty či zastropování mezd a dávek, tedy opatření, které jim výrazně sáhnou do peněženek. A již nyní je více jasné, že vládě brzy začnou docházet peníze na „uplácení“ svých věrných, kteří si velmi rychle zvykli na peníze za kurzarbeitovou "práci nepráci" či bezpracný nepodmíněný minimální příjem. Stručně řečeno, bude se muset šetřit a šetřit a odezva voličů na sebe nedá dlouho čekat. Co ale s tím? Jedním z doslova historicky osvědčených řešení je, přesně ve stylu vrtění psem, odvést pozornost lidí jiným směrem. Rozeštvat je, zaměstnat jinými problémy, způsobit jim starosti, učinit nemožným, že se na něčem dohodnou a proti něčemu se třeba jednotně postaví.  

Kdo žije ve Španělsku a byť jen trochu sleduje vnitropolitické dění, tak mi dá za pravdu, že po vládní změně v červenci 2018 se postupně začala měnit i nálada ve společnosti. Ne že by dříve nebyly politické střety, korupční aféry, skandály a nesplnitelné sliby, na to si už tak nějak tady ale všichni zvykli, nezávisle na tom, zda u kormidla byla levice či pravice. Nyní se však objevily prvky nové, podrazy, rozeštvávání, frenetismus, které nikdy nebyly španělské politice vlastní. Neuvědomuji si, že by od pádu Franca docházelo k takovým konfrontačním projevům, exhumací diktátora počínaje, přes legalizování pohrobků teroristické ETY, rozeštvávání jednotlivých autonomních oblastí se státem až po napadání Krále. Připadá mi to, jako by si někdo vyřizoval účty z dávno minulé (nebo ne?) občanské války. Snad se pletu a není to nikterak spojené se vstupem ultralevicového fenoménu jménem Podemos v čele s Pablo Iglesiasem (bývalým členem Komunistické strany Španělska) do španělské politiky, za kterým se jako černá niť táhne podezření o propojení s Chávezovsko-Madurovskou Venezuelou, od založení přes financování. A od té doby, podle mého, se začínají odvíjet prvky, které Španělsko od pádu Franca nepoznalo.

Nevím, jestli za to může pandemie či výjimečný stav, kdy miliony Španělů byly doslova uvězněny skoro 100 dní, ale jedno vím (i jako „Nešpaněl“) jistě. Od doby, kdy Král Felipe VI převzal Korunu, bylo možné si mnohokrát ověřit, jak důkladně plní svou ústavní roli se vzorovou neutralitou vůči všem subjektům politické scény. Proto jsou útoky na Krále, které v pátek přišly od Podemosu a potažmo od celé vlády, zcela absurdní, tedy pokud se Iglesias v cestě za absolutní politickou mocí neřídí poučkou svého velikého učitele Lenina: „Chceme-li zničit národ, musíme nejprve zničit jeho morálku, a padne nám do klína jako zralé ovoce.“ Že si s „učitelem Iglesiase“ nevymýšlím, mi potvrdil samotný Pablo Iglesias, který v roce 2017 na setkání na Bolivijském velvyslanectví v Madridu u příležitosti 100. výročí krvavé Velké říjnové socialistické revoluce svou fascinaci vůdcem světového proletariátu 20. století prezentoval slovy: "la capacidad de Vladímir Lenin de convertir lo imposible en real" (Schopnost Vladimíra Lenina učinit nemožné skutečným). Aby dále při křtu Knihy 1917 - La revolución rusa cien años después (vydavatelství Akal) na stejném setkání definoval Lenina jako „politický klíč k otevření dveří historie “, nebo jako člověka, ze kterého mají konzervativci strach, protože ukázal, že „politika může zvítězit nad historií“.

Že vám to připadá zvláštní, že takový člověk je v politice a dokonce je vicepremiérem Španělska? Inu, tomu se říká demokracie a normálním lidem nezbývá jiné řešení, než přesvědčit spoluobčany o tom, že takový člověk do vrcholové politiky nepatří. Bude to ale velmi těžká věc, z vlastní zkušenosti vím, že mnoho lidí třeba tady na kanárech už (nebo ještě?) ani neví, kdo to Lenin byl. Ostatně, zkuste to ve svém okolí, hlavně u mladších ročníků, uvidíte, jaký je stav.

Ale zpět ke Králi. Ten podle mého pouze projevil přání, že by rád doprovodil předsedu Nejvyššího soudu do Katalánska a zúčastnil se jmenování nových soudců. Nic víc a nic míň. Nechápu, kde Podemos vidí problém. Právo  a Spravedlnost se přeci ve Španělsku vykonává jménem Krále a tak je jeho výsostné právo účastnit se předání dekretů novým soudcům, tak jako to učinil mnohokrát v minulosti. To s porušením „politické neutrality“, jak se domnívá Iglesias, nemá přeci vůbec nic společného. Správně to vyjádřili někteří ze jmenovaných soudců zvoláním ¡Viva el rey!, VIDEO. 

Možná by politická strana Podemos namísto vyvolávání vášní mezi lidmi a jednotlivými oblastmi (soudci se jmenovali v Katalánsku a španělská vláda si nepřála účast Krále, aby si proti sobě nepoštvala katalánské poslance ve španělském Parlamentu, jejichž hlasy potřebuje při schvalování zákonů) měla překonat svůj komunistický aktivismus a uvědomit si, že nyní jsou součástí vlády, která musí zvládnout největší zdravotnickou a ekonomickou krizi od poválečného období. Není čas na frivolity, radikalismus a výbuchy ve stylu honby na předsedkyni madridské regionální vlády Isabelu Ayuso jen proto, že je z opoziční Partido Popular, ale na institucionální spolupráci ve všech oblastech. Velcí politici se objevují v těžkých dobách a zdá se, že Iglesias jím není. A neomluví ho ani důvod, že se zřejmě snaží zakrývat ekonomické a manažerské selhání své vlády v zadlužování státu, během nouzového stavu i nyní při druhé vlně.

Kladu si v poslední době stále více a více naléhavé otázky. Je dobré kritizovat hlavu státu bez opodstatnění? Je dobré rozeštvávat Španěle a Katalánce, v době olbřímí ekonomické krize země? Je pozitivní hřímat právě teď v ulicích proti madridské vládě? Je vůbec konfrontace mezi vládami Španělska a Madridu užitečná? Komu slouží urážení Krále? Je rozumné dělat, že imigrační krize neexistuje? Najde se vůbec někdo, kdo dostane Španělsko z této krize? A jak se zachová předseda španělské vlády Pedro Sánchez?

Ten Sánchez, který ještě jako nejsilnější opoziční vůdce nedávno řekl: „Nejsem monarchista, ale říkám, že raději žiji v ústavní monarchii Filipa VI., než v republice Huga Cháveze.“ To ale ještě nevěděl, že jednou ve jménu svých politických ambicí smlouvu právě s Chávezovým žákem uzavře. Dokonce koaliční.

Teď ale není rok 2018. Uvidíme, jak se nyní Sánchez zachová. Zda jako skutečný státník, kterému bude ležet na srdci Ústava a demokracie anebo jako politický dobrodruh, který se ve svém pokusu o udržení moci bude dále opírat o komunisty z Podemos, katalánské separatisty a pohrobky teroristické organizace ETA. Pokud Pedro Sánchez neodmítne útoky Podemos na Krále, dostane se tak daleko, že kontinuita demokracie ve Španělsku bude v nebezpečí. Protože pokud padne Král - a to je cílem komunistů z Podemos - padne i demokracie  a systém „78“ (rok schválení ústavy), jak se tady říká.

Pokud se v této těžké době má narodit Pedro Sánchez jako skutečný státník, musí po bezprecedentním útoku svého koaličního partnera Podemos potlačit své osobní politické ambice, vypovědět koaliční smlouvu a přispět k vytvoření nové vlády s účastí skutečně demokratických sil, ať by se jednalo o vládu národní jednoty či velkou koalici. Jen tak si zachová tvář a celému Španělsku budoucnost, včetně té finanční. 

Hezkou neděli. Karel