Sobota 19. září 2020
Zdravím z Gran Canaria a omlouvám se za malou odmlku. Pokusím se vše vynahradit :-).
Je to jen pár dní, co na sociálních sítích bylo k vidění video financované kanárskou vládou. Jeho hlavní úlohou bylo dostat do širokého povědomí skutečnost, že ekonomika, a tedy doslova život na Kanárských ostrovech, je v rukou zahraničních návštěvníků, že bez turistického ruchu jsou sice ostrovy rájem na pohled, ale v chudobě. Protože osm z deseti pracovních míst závisí na tomto odvětví, přímo i nepřímo.
Kampaň vyzývá canarios, aby přemýšleli o důležitosti cestovního ruchu, argumentuje ve videu pomocí obrázků složených lehátek a zavřených slunečníků na plážích, prázdných hotelů, promenád a symbolických turistických míst, která jsou také prázdná. Ústředním poselstvím kampaně je motto „Jak dobré je být bez turistů ... Jste si jisti?“. Vláda dále komunikuje klíčový fakt, že „osm z deseti pracovních míst závisí na cestovním ruchu“ a přidává varování, že tváří v tvář Covid-19 odpovědné chování nejen zachraňuje životy, ale i pracovní místa.
Vláda to komunikovala poměrně dobře, otevřeně, to je nutné uznat, apeluje na obyvatelstvo, aby se aktivně podílelo na boji s největším stávajícím nepřítelem, s koronavirem, resp. s tím šílenstvím kolem něj. Aby se zapojilo do boje a kázní a dodržováním základních hygienických a sociálních pravidel se spolupodílelo na poklesu míry nových infekcí, protože bez snížení počtu nových případů pod 50 na 100 tisíc obyvatel za uplynulý týden (tzv. Kochův index, informovali jsme např. ZDE) není myslitelné umístění ostrovů v seznamu bezpečných cílů evropských zemí. A bez místa v „seznamu“ nepřijedou turisté, ani ti s cestovními kancelářemi, kteří živí hotelové giganty, ani ti přes booking či airbnb, ani ti co tady mají pronájmy či něco vlastní, a kteří zase živí ty tisíce drobných pronajímatelů, zprostředkovatelů, uklízeček, pomocníků, řemeslníků apod.. Prostě a jednoduše, říká vláda: vážení spoluobčané, bez poklesu počtu nově infikovaných nebude zimní sezóna. Ta zimní sezóna, na kterou jste si tady všichni za poslední léta zvykli jako na toho oslíčka, který vám vždy natřásl na spokojený život a pohodové letní dny.
Říkáte si, to přeci musí vědět každé malé dítě, že se bez turistického ruchu zhroutí kanárská ekonomika, že každý musí vědět, kolik profesí žije díky turistům. Vždyť, vezměte si to step by step hned od příletu: řízení letiště, palubní personál, odbavení na letišti, řidiči autobusů, taxikáři, pracovníci hotelů, obchodů, restaurací, výlety, lodní doprava, úklidové služby, stavebnictví, zemědělství, no prostě dalo by se pokračovat na dvě stránky. Opak je však pravdou. Kdo zde žije tak ví, že mnoho lidí to vůbec nezajímá, protože mají existenční problémy a nemají na takové myšlenky ani čas, jiné to nezajímá zase proto, protože berou všechny ty sociální jistoty a vymoženosti kolem sebe tak nějak jako samozřejmost, nezajímá je, kde se na všechno berou finance, myslí si, že život běží samospádem, že je to prostě "Menšíkovo" perpetum mobile z višňového dřeva, které jednou někdo s rozběhem nakopl a ono stále vyrábí „energii“ ve formě peněz. V podstatě se nemýlí, masivní investice v šedesátkách a sedmdesátkách skutečně turistický ruch doslova nakoply a ten, až na několik výkyvů, fungoval jako dobře namazaný stroj po celá desetiletí. A nebylo nutné se ani moc starat, celá Evropa neměla a nemá jinou šanci se rychle a relativně levně dostat v zimě za sluníčkem, než vyrazit na kanáry. A to si tady místní uvědomili poměrně rychle, znáte to slavné „playa y sol“ a naučili se to i podle mého zneužívat, poklesla jejich aktivita, co se týká modernizací, údržby, péče o zákazníky, vzdělanosti personálu, uzavřeli se do sebe a své „dokonalosti“ a tak trochu jim i díky té kanárské pohodě, v porovnání s ostatním světem, ujel vlak. Ale protože jiné destinace byly nebezpečné, někde kvůli teroristům, jinde kvůli uprchlíkům, jezdilo se na kanáry stále dál, dokonce počty návštěvníků rostly do rekordních výšek až ….. až přišel nový koronavirus.
Tedy ne, že by to byla první krize v dějinách turistického ruchu Kanárských ostrovů, ale tato je něčím specifická. Pokud pominu to, že se jedná o (uměle vytvořenou) světovou pandemii, tak koronakrize se odlišuje od všech krizí předchozích tím, že přišla naráz. Doslova ze dne na den. Dalším odlišujícím aspektem je skutečnost, že vyvolala na ostrovech absolutní turistickou „nulu“, to bylo dokonce poprvé od začátku turismu na kanárech. Nikdy dříve se ostrovy nevylidnily, nikdy dříve nebyly zavřené všechny hotely, pláže, restaurace, bary. Nikdy dříve se nestalo, že přestala létat letadla. Prostě koronakrize si už asi jednou provždy v kanárských dějinách udrží smutné prvenství v celé řadě kategorií.
Kanárské ostrovy navíc, po výborném začátku na jaře tohoto roku, ztratily post premianta, kterému se koronavirus vyhnul velkým obloukem. To, co dokázala úplná tříměsíční karanténa se zákazem vycházení, zničilo za pár týdnů několik letadel z Madridu a Barcelony a kanáry se velmi rychle staly nebezpečnou zemí. Ze dne na den ztratily hlavní mezinárodní zdrojové trhy, letecká kapacita na Kanárské ostrovy se snižuje každý týden po vetech různých evropských vlád, navíc ekonomická životaschopnost mnoha leteckých tras je nyní utopií a tak dochází k jejich rušení. Většina hotelových společností zvažuje uzavření nebo už uzavřela své hotely, velké řetězce soustředí svou kapacitu do jediného podniku a přehodnocují své investice na Kanárských ostrovech na příštích několik let. Prostě a jednoduše: kanárská ekonomika jako celek je vážně ohrožena. A to tu ještě nikdy nebylo.
V roce 2019 navštívilo Kanárské ostrovy 15,1 milionu turistů a podle optimistických prognóz, pokud se podaří "ohnout" do konce září čísla nákazy, by se mohlo podařit získat kolem 5 milionů turistů v roce 2020. MOHLO! I přesto by se ale jednalo o katastrofální ekonomický propad. Obrat 17 166 milionů v roce 2019 by klesl na 5 836 milionů, výběr daní by se snížil z očekávaných 2 500 milionů (rok 2019) na cca 850 milionů v roce 2020.
Pokud k těmto číslům přidáme i skutečnost, že v důsledku rostoucí nezaměstnanosti (28%) a skoro stovce tisíc lidí, kteří jsou na ERTE (zdejším kurzarbeitu) a pobírají zatím kolem 70% své mzdy, razantně klesá koupěschopnost a tedy spotřeba obyvatelstva, jeden z hnacích motorů místní ekonomiky, musí nám být jasné, že vyhlídky nejsou nikterak růžové. Člověk nemusí být ani ekonom, aby zjistil, že pokud nepřijedou Britové, kteří utrácí kolem 130 liber na osobu a den a také Němci, kteří (byť spořivější) utratí kolem 120 eur na den a osobu, stávající stav vede nevyhnutelně k hospodářskému a sociálnímu bankrotu.
Přesto ale, buďme optimisté a pojďme se podívat na současný stav ještě z jednoho pohledu. V této krizi se situace může rychle změnit a ve velmi krátké době může vše přejít od nepříznivého extrému k opačnému. V květnu byly na Kanárských ostrovech velmi nízké počty případů nemoci Covid-19. K udržení této, pro cestovní ruch, strategické situace, bylo nutné dodržet tři předpoklady: PCR testy pro všechny cestující bez rozdílu odkud přijíždějí, tedy na vnitrostátních i zahraničních linkách, přísné dodržování až vynucování hygienických zásad ve společnosti a vysoká odpovědnost občanů. Díky vetování celého Španělska, kromě Kanárských ostrovů, Německem, dokonce chvíli situace v polovině srpna dávala šanci si i na několik dní myslet, že Velká Británie by mohla vzít svůj zákaz zpátky, což by z kanárů udělalo jedinečnou „zónu výjimky“ pro dva hlavní zdrojové trhy a potažmo i pro celou Evropu. O několik dní později však bylo vše zcela naopak. Obě země kanáry zakázaly. Doslova jako na horské dráze, tentokrát ale epidemiologicky- ekonomické.
To, co na konci jara vypadalo jako dočasná krize s rychlým zotavením, se vyvinulo v krizi komplikovanou. Připomíná tato krize některou z turistických krizí, které už Kanárské ostrovy zažily? Podívejme se na tři nejdůležitější krize z moderní historie a zkusme posoudit, zda dokážeme extrahovat nějakou podobnost s krizí současnou z hlediska její závažnosti:
Krize liberalizace cen (1979-1981)
Ve Francově režimu byly ceny ubytování v turistických hotelech regulovány, k jejich liberalizaci došlo až v roce 1978, tři roky po jeho smrti. V důsledku uvolnění trhu došlo ke skokovému nárůstu cen ubytování až o 50%. Následující rok cestovní kanceláře po vzájemné dohodě odklonily své kapacity do jiných destinací, aby potlačily zvyšování cen a začala velká recese poptávky po dovolené na Kanárských ostrovech, která trvala až do roku 1981. Zotavení proběhlo poměrně rychle, stačilo k tomu málo: zrušení bojkotu.
Je takový vývoj možný i dnes? Přál bych si to, ale není to podle mého příliš reálné. Tentokrát se nejedná o bojkot s cílem „vydupat“ si nižší ceny, ale o celoevropská hygienická pravidla a jejich dodržování. Centrální madridská vláda sice vyslyšela zoufalé volání vlády kanárské a schválila v uplynulém týdnu zavedení PCR testů v „zemi původu a zemi určení“ (tedy test před odletem na dovolenou a test před návratem z dovolené), zřejmě od 28. září 2020, ale rozměry současné situace naznačují, že je to již pozdě. Dosavadní informace z Madridu jsou zatím sice příliš kusé, ale pokud bude systém testů platit jen pro zahraniční návštěvníky a nikoli pro tuzemské cestující, je vše doslova a do písmene špatně. Řečeno slovy klasika, je to prostě marný, je to marný a marný.
Posuďte sami. Vždyť, proč testovat nebohého zahraničního turistu, mnohdy penzijního věku a to dokonce dvakrát a navíc velmi nepříjemným způsobem, když do letadla v Caracasu sedne neotestovaný jedinec, na letišti v Madridu Barajas ho nikdo nezkontroluje, on v klidu přesedne na letadlo směr Gran Canaria, tady půjde v Las Palmas na diskotéku nebo cumpleaňos, nakazí desítky lidí včetně někoho, kdo pracuje v hotelu a nové ohnisko je na světě. Já vím, můžete říct, je to příklad hodně přitažený za vlasy, ale je to realita, která se začátkem srpna na Gran Canaria již stala a dodnes se z ní ostrov neoklepal. Navíc na Barajas, i když jen měří teploty a testy nedělají, zjistili od konce června skoro 200 lidí, kteří přiletěli z jižní a střední Ameriky s nemocí Covid-19. Takže řešení je jednoduché: testy na všech vstupech do Španělska. A pokud nebudou zajištěny, pak alespoň na všech vstupech na kanáry. Nejen na těch mezinárodních, ale hlavně na vnitrostátních. Protože jinak to nejen ztrácí logiku, ale je to i evidentně diskriminační přístup vůči zahraničním osobám.
Že se to ale nikdy nestane, je bohužel dopředu více než jasné. Španělsko neumí poslat vojenské lodě k hranicím Mauritánie, prokázat svou sílu a zamezit pašerákům posílat bárky s imigranty na kanáry. Španělsko neumí ochránit nejen schengenské hranice, ale i své hranice a ochránit své občany a občany EU před migrací z lůna terorismu, jakým bezesporu Mauritánie je. Takže je nad slunce jasnější, že nedokáže zorganizovat ani lékařské kontroly na letištích a přístavech. Tolik k té mé skepsi.
Ale pojďme k přehledu dalších krizí …
Krize zpomalení překotného rozvoje (1988-1991)
Tato krize byla v zásadě způsobena masivní výstavbou hotelových kapacit a přesycením kanárského trhu nabídkou hotelových lůžek v polovině 80. let a to ve vysoce koncentrovaném časovém období (1985–89: + 62% turistických lůžek). To bylo doprovázeno ještě dalším faktorem, a to obecným růstem cen ve Španělsku a několikerou devalvací národní měny. Důsledkem bylo zpomalení ekonomického růstu s mírným poklesem návštěvníků v letech 1989-1990 s následným tlakem na nižší ceny a restrukturalizace nabídky a poptávky. V roce 1991 bylo opět dosaženo vysokého růstu počtu turistů, což bylo způsobeno válkami v Zálivu a Jugoslávii.
Je možné, aby se dnes takový vývoj opakoval? V letech 1988-91 čelily kanáry časovému zpoždění mezi nabídkou a poptávkou. Nová lůžka však potřebovala poměrně krátkou dobu, aby si našla své místo na trhu, protože Kanárské ostrovy byly na začátku růstové fáze (v roce 1988 přijelo 4,5 milionu zahraničních návštěvníků; v roce 2019 to byl trojnásobek). V současné době však neexistuje žádné „zpoždění“, ale hovoříme o „zrušení“ poptávky. Testy PCR poptávku neoživí, a pokud, tak podle mého jen na úroveň let devadesátých. Prostě „Evropa“ se bojí a bude bát cestovat.
Další oživení je podle mého podmíněno uvedením na trh vakcíny proti novému koronaviru a jejím plošným použitím. Ale ne vakcíny ledajaké, mluvím o vakcíně otestované na tisících dobrovolníků, vakcíně prověřené aplikací po dobu dvou tří let, aby bylo jisté, že nemá vedlejší účinky a že jsou lékaři schopni vyvinout vakcínu na každou novou virovou mutaci. Že tomu také nevěříte? Děkuji, že nejsem sám. Ostatně statistiky z průzkumů hovoří jasně: i přes frenetickou mediální masáž se stále ještě najde pár desítek procent (rozumných) občanů ze všech evropských zemí, kteří preferují osobní zodpovědnost před něčím nevyzkoušeným. Příkladů v historii, proč se neověřených vakcín bát, je nespočet.
Krize „Dvou bublin“ (2008)
V roce 2008 došlo k simultánnímu výbuchu dvou ekonomických bublin: jedné v důsledku turistického krachu po útoku na „dvojčata“ v New Yorku, ta doutnala pěkně latentně právě od toho roku 2001, a druhé v důsledku mezinárodní realitní krize. Krize měla pro Kanárské ostrovy fatální strukturální účinek: nezaměstnanost velkého objemu populace (40%), zastavení všech investic a obrovský pokles spotřeby domácností. Krize se držela v kanárské ekonomice dlouho, přetrvávala dokonce i po „arabském jaru“, v letech 2011 až 2017 míra nezaměstnanosti poklesla „pouze“ z 35% na 20%. Lze říci, že zaměstnanost se z této krize nezotavila dodnes, ale že si prostě „ekonomika“ na vysokou míru nezaměstnanosti zvykla.
Je to aplikovatelné na dnešní situaci? Zřejmě také ne. Jsou to prostě různé, odlišné krize, pokud jde o poptávku ze strany turistů. V krizi v roce 2008 došlo k reálné recesi poptávky pouze mezi lety 2007 a 2009, s největším poklesem zahraničních návštěvníků v roce 2009 (-13,4%). Největší škody způsobené krizí byly dlouhodobého charakteru a krize zasáhla především stavebnictví, cestovní ruch byl spíše zasažen nepřímo, nechutí obyvatel Evropy utrácet. Kanárské ostrovy ztratily postupně v průběhu třech let krize (převážně ve stavebnictví) celkem 139 000 pracovních míst (3. čtvrtletí 2007 - 3. čtvrtletí 2010), což je číslo, ke kterému se nyní přibližují již po 6 měsících krize (předpokládá se, že do konce roku 2020 poklesne počet zaměstnanců na ostrovech o 108 100). A to je číslo bez ohledu na pracovníky (cca 80 tisíc), na které se vztahuje ERTE (kurzarbeit) a kteří jsou stále uvedeni jako zaměstnanci.
Stručně řečeno, Kanárské ostrovy čelí krizi s mnohem většími rozměry, pokud jde o potenciál tvrdosti a jejích dopadů, než byla jakákoli ze tří krizí na Kanárských ostrovech, o kterých jsem psal. Žádná z předchozích krizí moderních dějin ostrovů nikdy nedosáhla scénáře „nulového cestovního ruchu“. Žádná současně nevyvolala takovou míru nezaměstnanosti, jako ta stávající. Očekává se, při černém scénáři, že pokud se nepodaří zachránit zimní sezónu, bude v zimě na kanárech bez práce kolem 55% práceschopných. A nepomůže tomu ani ERTE, protože španělská pokladna je prázdná. Ani evropská pomoc, podmíněná „zeleným údělem“, ta lidem v kurzarbeitu reálné peníze na jejich konta také nepřinese.
Role občanů
Při srovnávání všech výše uvedených krizí však vidím jeden zcela nový faktor. Jednoho nového herce v dalším možném scénáři. A tím je „občan“. V žádné z předchozích krizí neměl občan jako jednotlivec tak přímý vliv na krizi, a to jak do pozitivních, tak do negativních extrémů. Navíc nikdy předtím neměly vnitřní (a ovlivnitelné) faktory destinace (individuální chování, PCR testy v místě původu a určení, přísné normy ve společnosti) takovou váhu ve vývoji krize. To je něco, co je podle mého možné považovat za velmi pozitivní prvek, protože nikdy předtím obyvatelé Kanárských ostrovů nebyli schopni tolik ovlivnit svou vlastní budoucnost.
José María Mañaricua, prezident svazu podnikatelů v cestovním ruchu FEHT, to vysvětlil zcela jasně: "Může to trvat měsíc, dva měsíce nebo rok. Závisí na Kanárských ostrovech, zda počty nakažených klesnou a zda se ekonomika znovu aktivuje anebo ekonomika zemře."
Jediné, co mě na tom tak trochu děsí, je to, že „neexistuje plán„ B “, pokud to všechno tak "nějak" nevyjde. Plán pro případ, že občané svou roli z "videa" nepochopí a neztotožní se s ní. Existuje, podle mého názoru, poměrně vážné riziko, že je mezi námi na kanárech velká skupina občanů, kteří se tak zachovají, protože jim to bude tak trochu jedno. Mluvím o těch občanech, kteří byli předchozími i stávajícími politickými elitami pouze přehlíženi. Mluvím o těch občanech, kteří bydlí ve strašných sociálních podmínkách, zcela neslučitelných s moderní evropskou zemí, o které tak rád hovoří ve svém honosném paláci socialistický premiér Sánchez. O občanech, kteří žijí pod hranicí bídy, určenou Evropskou komisí, v bytech a domech, které měly být dávno zbourány, protože nevyhovují základním hygienickým a stavebním podmínkám. O těch občanech, kteří jsou dlouhodobě bez práce a na získání pracovní smlouvy vlastně ani nemají naději. O těch občanech, o které se nikdo (skutečně, ne mediálně) nestaral a nestará, nezajímal se o kvalitu jejich života, jejich perspektivy a přání. O těch občanech, kteří jsou, v těch lepších případech, závislí ve svém přežití na svých blízkých nebo na charitě. V těch horších případech na bídě a alkoholu.
Možná si říkáte, že přeháním, ale věřte mi, že to je pravda. Jen je to pravda, která z turistického autobusu není vidět. Jedná se, jen na našem ostrově, o tisíce lidí, těch lidí, kteří jsou již dnes ze společnosti vyloučeni, anebo je něco takového nevyhnutelně čeká, obzvlášť pokud se naplní ty černé scénáře o nezaměstnanosti.
Zatím jsem však nikde, vyjma plamenných mediálních proslovů o semknutí a společném postupu v boji s koronavirem a imigrační krizí, od politiků nic v tomto směru a řešení jejich situace, ani z krátkodobého natož pak z dlouhodobého hlediska, neslyšel. Nic o masivní výstavbě sociálního bydlení, nic o podpoře dětí z neúplných či sociálně slabých rodin, jejich plného zabezpečení minimálně po dobu povinné školní docházky (jídlo, ošacení, doprava, pomůcky etc), nic o plánech podpory podnikatelů, kteří by zaměstnávali dlouhodobě nezaměstnané. Nezaregistroval jsem nic, že by někdo chtěl řešit životní situaci těch nejchudších vrstev obyvatel Kanárských ostrovů, podat jim pomocnou ruku, když už se k nim obrací s emotivní žádostí o pomoc při řešení epidemiologické a potažmo turistické a ekonomické krize. Co jsem však viděl, tak politiky s mejkapem, vystavující své tváře fotoaparátům při procházce po přístavním molu plném ilegálních imigrantů a jejich ustarané výrazy a prohlášení, že o migranty není důstojně postaráno. Vždyť oni (imigranti) mají JEN zajištěnou bezplatnou lékařskou péči, oblečení, telefon, jídlo a nakonec ubytování v hotelu. Považte tu nedůstojnost! Vidíte to porušování základních lidských práv?! Proč se nejde některý z politiků byť jen projít o víkendu do Jinámaru, nebo do El Carill, Juncalillo, nebo do Las Palmas do calle Montejurra, nebo do čtvrti Isleta v Las Palmas? A co taková čtvrť San Cristóbal? A nebo u nás v Maspalomas do Barranco del Caňizo, ať nejsme provokativně jen na severu. Proč se politici nestarají o lidi, kteří žijí tam? Proč?
Nerozumím tomu a upřímně, z té aktuální obrovské vlny pokrytectví a arogance se mi doslova zvedá žaludek. Je to prostě špína. Copak obyvatelé těch vyjmenovaných oblastí nejsou (tak jako se argumentuje s imigranty) také lidé? Copak na jejich životech a kvalitě života nezáleží? Copak oni nemají právo hledat práci a perspektivu, když toto právo mají imigranti? Proč jim to nikdo z místních i španělských politiků nezajistí, nebo se aspoň o to nepokusí? Vždyť přeci každá podobná krize, epidemie či pandemie, jako ta, se kterou se právě střetáváme a je jedno zda je nafouknutá, umělá či opravdová, by měla být především o hlubokém pokání, pokoře, lidé by se měli zastavit a sami sebe se zeptat, kde se stala chyba. A to bez rozdílu, jestli ji zavinili a nebo ne. A před tou další cestou podat ruku všem potřebným, především svým spoluobčanům. Vždyť i na jejich životech a osudech přeci záleží, když na jejich vůli (mimo jiné) závisí splnění toho tolik vzývaného Kochova koeficientu. Toho koeficientu, bez kterého se kanárská ekonomika nikdy plně nenastartuje. A teprve až bude zajištěn jejich kvalitní a perspektivní život, teprve pak podat pomocnou ruku dál.
Takže, jaké vidím řešení, tedy pokud nějaké řešení je vůbec možné? Poměrně jednoduché. Přijetím příslušných zákonů (nejsem legislativní odborník, tedy nespecifikuji) zajistit, aby se peníze, které na ostrovy přivážejí turisté, zůstaly v převážné míře zde a sloužily ostrovům a jejich obyvatelům. Vhodně nastavit zákony tak, aby byly daňově upřednostněny firmy, které zaměstnávají domácí canarios, které zdaňují zde a ne v daňových rájích. Motivovat firmy, aby si vychovávaly své pracovníky, vzdělávaly je a aby měly za povinnost jim přispívat na penzijní pojištění, na bydlení. a především na vzdělání jejich dětí. A pak třeba daňově zvýhodnit družstevní bytovou výstavbu, a podpořit ženy na mateřské a ….. dalo by se dlouho pokračovat.
Podle politiků a podnikatelů existuje nyní pro budoucnost Kanárských ostrovů jen jeden plán, „T“, jako „turísmo“. Já se však domnívám, že je nutné ho přejmenovat na „C“, jako Canario. Pouze tehdy, pokud se změní myšlení politiků, kteří si uvědomí komu slouží, pokud se změní legislativa a pokud občané uvidí, že peníze z turistického ruchu neodplouvají do daňových rájů anebo že nejsou předmětem nesmyslného a korupčního přerozdělování přes klotové rukávy politiků, jen tak se podaří probudit obecnou občanskou zodpovědnost. Pokud lidé uvidí, že jejich konání má nějaký význam, budou schopni se dokonce i dobrovolně omezovat, třeba strpět roušky, karanténu či dodržovat hygienické normy. O tom jsem přesvědčen, i když vím, že to může znít jako utopie.
Svou oporu nalézám, tak jako dříve, v textech písní mých oblíbenců V+W, tentokrát se jedná o písničku "Nikdo nic nikdy nemá" ze hry "Pudr a benzín". Vkládám video a protože kopie není příliš kvalitní, uvádím pod videem i přepsaný text, pokud by to někoho zajímalo.
A pamatujte si: "Celé lidské pokolení, mělo by víc pokoje, kdyby bylo to co není a nebylo to co je".
Nezbývá než před Voskovcem a Werichem, i po těch sto letech, hluboce smeknout.
Hezkou neděli. Karel
Celé lidské pokolení
mělo by víc pokoje,
kdyby bylo
to co není
a nebylo to co je.
Nikdy nic
nikdo nemá
míti za de-fini-tiv-ní
neb nikdy
nikdo ne-ví
co se může stá-ti.
Řekne mi se třeba
že se to
a to sta-ne tak
a tak
ono to pak dopadne
docela naopak.
Řeknete-li dnes
život je pes.
Co má být zítra za zvíře
když je dnes pes.
Protože ani ten pes
není dnes defini-tiv-ní
neví se
zdali se
ze psa vlk nemůže stát.
Dnes je čtvrtek.
Zítra pátek.
V sobotu svátek.
V neděli
je den matek.
Protože ani ten den
není dnes defini-tiv-ní
neví se
zdali se
ze dne noc nemůže stát.
