Díl devátý - Tauro
12. 9. 2012
Závidím těm, kteří mohli navštívit Gran Canaria v šedesátých nebo sedmdesátých letech minulého století. Žádné hotely, žádná (turistická) města na pobřeží, žádná dálnice, jen prostá, divoká a nádherná příroda.
Když jsem přijel na Gran Canaria poprvé v roce 1993, už dávno stálo celé Playa del Inglés, Puerto Mogán, Arquinequin, Puerto Rico nebo Campo International v Maspalomas. Dálnice vedla z Las Palmas až k Arquinequinu, kdo chtěl dál, třeba do Puerto de Mogán, musel jet po velice úzké silnici, klikatící se po pobřeží a šplhající do skal. Za Arquinequinem bylo ještě Puerto Rico a potom mnoho kilometrů až do Puerto Mogán vlastně vůbec nic. Žádná zátoka s umělou pláží v Amadores, žádná výstavba na Playa de Cura, jen poklidná vesnička Tauro s jednou ulicí a několika domky.
Dominantou celé zátoky Tauro byl obrovský kempink, spousta a spousta obytných vozů a přívěsů. Kemping byl skoro u pláže, za ním u silnice GC-500 už byla jen restaurace Guantanámo, ta tam je mimochodem i dnes. Kempink už bohužel ne. Vedle kempinku byly nějaké plantáže s banánovníky, více do vnitrozemí za silnicí pak už jen skály. A kdo měl štěstí, mohl při cestě kolem potkat i vojáky cvičící na polygonu, na jehož místě je dnes sjezd z dálnice a kruhový objezd s odbočkou na Amadores.
Na samotnou pláž jsem se tehdy šel podívat jen jednou, přístup byl však komplikovaný, po prašné nezpevněné cestě a navíc se na jejím konci ani nedalo otočit. Nechal jsem tedy auto skoro u Gauntanáma a došel až k domkům na pláži pěšky, k domkům snad sto let starým. Tak jako teď v sobotu. V domcích už nesídlí rybáři, ale mladí lidí, kteří sem jezdí z města trávit volné dny. Jinak se nezměnilo nic, ty samé nádrže na vodu na střechách, ty samé malé dveře a nicotná okna, spousty koček, kanárků v klecích. A plná pláž lidí. A na druhém konci pláže restaurace, s krásnou obezděnou zahrádkou a obrázky delfínů na stěnách.
Musím se přiznat, že mi v sobotu bylo jako o skoro dvacet let míň. Tedy pokud si odmyslím tu prodlouženou dálnici a výhled na hotelové krabice na skalách nad Amadores. Stačilo mi pak jen přimhouřit před slunkem oči a viděl jsem i ty vojáky, cvičící donekonečna útok na bodák na vzdálený horizont. Ale ne, něco se přeci jen změnilo. Tím nemyslím mohutnou výstavbu konsorcia Anfi, které vpravo do silnice GC-500 směrem do hor vystavělo dvě golfová hříště, spoustu apartmánů a několik hotelů. Tím ani nemyslím domy těch movitějších, nebo rozestavěné odstrašující pomníky španělské hypoteční bubliny, které zcela až na dvě výjimky nahradily původní a tak malebnou vesničku Tauro.
Tou, pro mne zásadní, změnou byla nedotčenost původní starokanárské výstavby na pláži Tauro. Těm, kteří nechápou, proč to je pro mě změna, vysvětlím, že zachování něčeho původního z historie ostrova, nezničení, nezbourání a nenahrazení těmi globalizovanými nevzhlednými betonovými hotely, je prostě změna. V myšlení těch, kteří rozhodují. Já vím, vypadám jako naivka, který ještě v dnešní době věří v nějaké ideály. A taky bohužel vím, že nezbourání staré Playa de Tauro je jen dočasné, v důsledku globální krize, ale přesto to má pro mě až skoro symbolický význam.
Tradičně, jako před dvaceti lety, jsem zaparkoval u Guantanáma a vyrazil k pláži. Byl odliv a tak se k písku muselo kousek přes kameny. Na lávovém prstu, který před miliony let dotekl až do moře, si skupina přátel rozdělala oheň a grilovala. O kousek dál šel do vody fanda podvodního filmování a soukal se do neoprenu, v zátoce kotvilo několik lodí.
Pláž je dlouhá možná jen 600-700 metrů, na přístup je nutná dobrá obuv, ale její levá písečná část byla plná lidí. Více jich však bylo v domcích, či jak nazvat to, co vzniklo z bývalých kasáren či ubytovny u zaniklého kempinku. Bylo kousek před třetí a tak u nejen u domků na pláži seděli velké rodiny nad svými tapas a s Tropicalem. Nedívali se však na mé focení přívětivě. Bez foťáku jsem se dozvěděl vše, s foťákem jsem byl otravný turista, a tak jsem musel někdy i dlouho na správný záběr čekat.
Prošel jsem celou pláž a nemohl minout Pio Pio Tauro Beach Bar. Delfíni na stěnách plavali, i po těch letech. Na zahrádce bylo plno, chvíli jsem čekal, ale místo se neuvolnilo a tak jsem vešel dovnitř. Neprohloupil jsem, nikde vyjma obsluhy nikdo, příjemný průvan a hlavně stín. Pěkná chobotnice nad barem, kuchyně, dva číšníci. Objednal jsem si malý Tropical a dal se za chvilku do řeči s číšníkem, který vypadal jako klon Arnolda a rockera z éry začátků Guns N' Roses, včetně toho věku. Slovo dalo slovo a José mi nakonec to podstatné řekl. Že pláž je obydlená od konce 19.století (je fakt, že ty domky na to i vypadají), že vojáci z kasáren odešli v roce 1996 a že ve stejném roce se rušila všechna pevnostní opevnění na celém jižním pobřeží ostrova, že restaurace, ve které jsem seděl, byla otevřená v roce 1955 a že první majitel se dožil skoro 100 let, že kempink je zavřený už asi 5 let, protože majitel prodal pozemky konsorciu Anfi a postavil si za to vilu v novém Tauru a že vše už mělo být zbourané a mělo se dávno stavět.
José měl docela radost, že se někdo vyptává, aspoň mi to tak připadalo a že ten někdo fandí tomu, že je zde stále přírodní pláž a ne nějaký importovaný karibský bílý písek, bezpohlavní vydlážděná pasáž podél moře, shopping centrum s restauracemi bez kanárské kuchyně a obchody se zbožím, které najdeme v Londýně, Berlíně nebo New Yorku, tak proč jezdit na kanáry, že? A spousta a spousta hotelů plných hostů, kterým vlastně ani při pohledu z okna či procházce podél moře nedochází, kdeže to vlastně jsou, protože to poslední, co pláž Tauro dělalo kanárskou, přejely buldozery.
Při loučení mě José potěšil jednou informací. Mám prý přijít příští sobotu, budou dělat paellu podle receptu prvního majitele, která se tady dělá vždy na konci léta. A se spoustou garnelek. Slíbil jsem to rád. A doufám, že chodit tam budu ještě dlouho, tedy než mě zastaví stavební mechanismy. Prý to ale nebude dříve, než za 4-5 let, mrknul na mě šibalsky José. A já tak snad poprvé poděkoval globální krizi.
Více fotek ve Fotoalbumu v sekci Fotoblog - Tauro. Link je ZDE.
(Gran Canaria, 8.9.2012)
text-align:justify