Gran Canaria Fórum

Je to již více než měsíc, co jsem začal s novým „seriálem“ blogů, týkajících se přehrad na ostrově Gran Canaria. Upřímně řečeno myslel jsem si, že mi to bude lépe odsýpat a že na druhý díl nebudete čekat tak dlouho. Povinnosti mě však tak trochu od počítače a hlavně od klidu, který je k tomu potřebný, normálně a jednoduše odvlekly. Tak snad to vyjde dnes.

V prvním díle jsme se seznámili s přehradní nádrží Soría (ODKAZ pro osvěžení paměti). Přehrada, španělsky „presa“ či „embalse“, Chira je s kapacitou 5,70 Hm³ čtvrtou největší přehradou na ostrově (mapa). Není to dáno výškou přehradní zdi tak jako u přehrady Soría, ale spíše plochou, která byla zaplavena poblíž vesničky Cercados de Araňa. Ta je ve chvílích, kdy je přehrada v důsledku dešťů naplněná, vodou skoro obklíčená.  

Cesta na Chiru vede přes San Bartolome, správní středisko rozsáhlé oblasti, kam patří i turistické letovisko Maspalomas. Já jel ze San Fernanda přes Fatagu do San Bartolome a dále pokračoval po GC-60 směr Tejeda. Asi po deseti kilometrech, po průjezdu osadou La Plata je odbočka vlevo na GC-604 směr Chira. Odbočení je dobře značené, nedá se minout.

Projel jsem borovicovým lesem a už se před námi otevírá krásná barranca, silnice se klikatí dolů,

kolem jsou vysoké a mohutné skály, všude plno zeleně

a kvetoucí mandlovníky.

Jasnou dominantou celého údolí je však přehrada, i když nedostatek vody je patrný na první pohled.

Cestou k přehradě je nutné po serpentinách sjet po úbočí barranky a některá místa přímo lákají k zastávce na focení. Zimní slunce svítilo proti, a i když bylo již trochu výš, na kvalitě fotografií se to bohužel podepsalo.

Při bližším pohledu do údolí (litoval jsem, že dalekohled zůstal doma v předsíni) je zřejmé, že se zde daří farmářům. Trochu monotónní ostrovní architektura bílých usedlostí s pár červenými střechami působí možná na fotkách fádně, ale když se posadíte u silnice do trávy, zaposloucháte se do šumění větru v korunách borovic a díváte se, jak si vítr hraje s trávou před vámi, podlehnete tak jako já skutečně magickému kouzlu ostrovního vnitrozemí.

Někdo by možná řekl, že každá barranka je vlastně stejná, zeleň po úbočích, dole palmy a usedlosti, ale opak je pravdou. Domy starousedlíků jsou rozseté neuspořádaně po celém ostrově po malých i větších osadách, skoro v každé barrance, na každé stráni, takřka v každém údolí lze nalézt domy původních obyvatel. Každý dům je jiný, i když mají shodné barvy.

Počet starousedlíků se ale zmenšuje, mladí odcházejí dolů k moři nebo do měst za prací a za moderním životem a zde v klidu majestátních skal zůstávají jen ti staří. Kdo zde poznal lidi, ten mi dá za pravdu, že lidé v horách jsou zcela jiní. Ne snad ani tak fyzionomií, ale především charakterem, povahou. Jsou milí, přátelští, pohostinnost je pro ně samozřejmostí, každého návštěvníka vítají a nehodnotí ho podle auta, mobilu či oblečení. Jen focení jim vadí. Stačí znát pár španělských slov, přijmout pozvání, na chvíli si s nimi sednout a popovídat. V baru Mercy, kam jsme na chvilku zašli do stínu, na nás atmosféra let dávno minulých opravdu dýchla. Malá místnost ve starém domku, pár židlí, hrstka starousedlíků trávících zde rituál zvaný odpolední siesta nad dominem či kartami a superbabča María za pultem. Jak jsme se dozvěděli od jejího syna, oslavila nedávno 99 let a rozhodně svou práci hned tak opustit nehodlá.

Před barem nás podrobné zkoušce podrobil „kanárský“ pes, pokud to byl ON, alespoň tak jsem si vždy ty věhlasné kanárské psy představoval. Stačilo však podrbat za uchem a byl náš. I když, jeho vlídnost byla spíš podmíněna tím, že nás jeho majitel pozval dovnitř :-). Dva malé tropicaly (zde euro za jeden, „dole“ klidně i tři), zídka před barem, příjemné sluníčko, pohoda, žádný provoz a hluk.

Kolem dokola zamlklá stavení, zatažené žaluzie, zavřené okenice, kolem domů květy a zeleň. A to je podle jednoho domorodce letos chladný leden, jak se smíchem poznamenal, když jsme si šli sednout ven.

Mezi domy políčka se zakopanou sadbou brambor, na zahradách pomerančovníky, nikde ani živáčka.

Náš cíl cesty je ale přeci jen o kousek dál, i když se s tím psiskem na klíně tak příjemně sedí. Takže zpátky k autu a vzhůru k přehradě. Cestou kousek za vesnicí míjíme něco na způsob venkovského aparthotelu, ale zavřeného. Další to oběť pohodlnosti lidí jednadvacátého století, kteří si zvolili dovolené v betonových silech s pěti hvězdičkami, umělými vlnami a plnou penzí. To všechno pozlátko vyměnili za krásnou přírodu, ptáky, zeleň, ticho a klid, který tak léčí nervy zasažené civilizací. A to vše v nadmořské výšce bez pár metrů skoro kilometr.

Už jsme vlastně za vesnicí, cesta se klikatí pod strání s šumícími borovicemi a někde v dálce slyšíme cinkot zvonku. Jako malý kluk, když jsem chodil o prázdninách na chatě přes pole pro čerstvé mléko a chleba, jsem něco podobného slyšel na čerňovických loukách. Jasně, za chvíli jsme je našli, strakaté, cinkající a pěkně mrštné, jak se drápaly po stráni někam nahoru za pastvou. Než jsem stačil vyměnit objektiv, byly fuč. Tady na Gran Canaria jsou kozy dobrým artiklem, kozích sýrů se tu vyrábí hodně, jsou perfektní a zaplaťpánbůh nejsou moc drahé. Díky za pětiprocentní dépéhá.

Když se otočím od stráně na jih, mám už přehradu na dosah ruky. Trochu smutný pohled, asi mi dáte za pravdu. Nedostatek dešťů v letech 2010-2012 se na stavu vody výrazně podepsal.

Neváháme, zastavujeme auto a jdeme trochu blíž. Snažíme se nevidět ceduli, zakazující nejen táboření, rybolov, ale i přístup a za chvilku jsme u vody.

Teprve tady vynikne, jak je nádrž rozlehlá. A důležitá, protože zadržuje vodu pro celou oblast Arguineguínu, všechny obyvatele, zemědělce. Ani se nepokouším domyslet, co by se stalo, kdyby v důsledku sucha přehradní nádrže v horách vyschly.

Počasí nám skutečně přeje, nad námi je jasno a je skutečně vynikající viditelnost. Hory včetně masivu kolem Roque Nublo jsou jako na dlani.

K přehradní hrázi to už máme co by kamenem dohodil, ale výhledy jsou krásné a tak skoro stále stojíme a fotíme. Za chvilku je už ale před námi hráz.

Hráz je sice stále blíže a blíže, pohledy vpravo na mizející hladinu jsou zato stále smutnější a nic na tom nemění nádherný výhled na hory.

Konečně jsme na místě! Dílo starší šedesáti let se před námi tkví v celé své kráse. Na vnitřní stěně hráze jsou dokonce jasně vidět pruhy zanechané vodou, svědčící o tom, že vody dříve bývalo skutečně výrazně více.

Nesmělo by to být na Gran Canaria, aby u přehrady nebyl kousek místa, kde se dá sednout, vybalit jídlo, pití a dobře se pobavit. My jsme narazili dokonce na početnou skupinu, která si na piknik vyrazila autobusem, přivezla skutečně hory jídla, pití, deky, hudební nástroje a dobrou náladu.

Vlastně stačí, když se tady sejdou tři čtyři hudebníci, vznikne parranda a hned se nad hladinou (nebo i jinde) nesou akordy známých melodických kanárských písní, jako jsou například TYTO.

Také my jsme si sedli, opodál, vyndali z tašek jídlo a pití a naslouchali. Vzpomínali jsme na doby, tak bratru před 20 lety, kdy skoro v každé restauraci na Playa del Inglés nebo třeba ve FARO 2, po večerech hrály parrandas oblečené v tradičních kanárských krojích krásné lidové písně.

Mraky se ale na severu začaly trochu více hromadit než je zdrávo a tak jsme raději sbalili pozůstatky po pikniku, zamávali sousedům, kteří právě načínali paellu a vyrazili směr koruna hráze.

Hráz je zděná z betonových tvárnic, pochozí a přístupná vlastně jen po koruně. Na jejím konci vpravo je přepad.

Při výpusti přehrady je přečerpávací technologie, která zásobuje přilehlé vesnice vodou. Všimněte si ale hlavně kanálu, vedoucího po skále do údolí.

Tento betonový (původně kamenný) kanál sloužil dříve, než byl vystřídán plastovými rourami, pro rozvod vody z přehrad či hrází dolů do údolí.

Gran Canaria je těmito kanály přímo protkána, i když se již samozřejmě (až na výjimky) nevyužívají. Znám dokonce člověka, který svůj volný čas zasvětil mapováním těchto vodních staveb, chodí v nich a zakresluje je do mapy. Prý jich má už několik desítek, uvidím, zkusím za ním někdy zajít, co mi předvede. Z fotek je ale patrné, že kanály nesloužily jen pro zásobování vody směrem z přehrad dolů do údolí, ale i pro přesun vody mezi přehradami a nebo regulovaly přítoky do nádrží.

Chira je známá nejen jako čtvrtá největší přehrada na ostrově, ale také jako nádrž, která i přes svou velikost ráda a často přetékala. Zajímalo mě tedy, jak je přepad vyřešený. Na první pohled, při příchodu po hrázi, jsem nic neviděl. Až na konci hráze vpravo, tam kde vodu do nádrže přivádí  zmiňovaný kanál, je malá betonová nádrž, tak snad metr pod korunou hráze. Sem v případě přebytku voda přetéká,

protéká průchodem pod korunou hráze a padá po skalách do údolí pod hrází.

Při cestě zpátky přes hráz je krásně vidět nejen do údolí pod ní, ale i na protější stráně porostlé borovicemi, ale i na bývalý Albergue de Chira, zavřený stejně jako hotýlek, na který jsme narazili cestou sem.

Přiznám se ale, že mě skoro jako magnet spíš přitahoval pohled doleva do hor, pomalu se klonící slunce a mraky totiž začaly kouzlit se stíny. Litoval jsem, že jsem si nevzal něco na sezení, abych se mohl dívat déle.  Snad příště. Ale to si budeme povídat o Embalse de la Cueva de las Niňas.

Hasta luego!

P.S. všechny fotky jako vždy ve Fotoalbu - vnitrozemí - přehrady, nebo jednoduše TADY.